dědečkové na povel

dopolední nedělní sluníčko domluveno s lobezskými babkami vypudilo hromadu svých dědečků s kočárky anebo už chodící nejnovější generací. a dědeček s panenkou pod paží útrpně poslouchá výtky své svěřenkyně, že takhle se děťátko tedy nenosí.
vidím už tu apatii, vidím, jak přemýšlí, až se bojí domyslet, kam až tahle malá učitelka dojde a jak.
a vybaví se mu doba jeho školky s přísnou paní učitelkou, kterou vystřídaly pak celé zástupy jako z oka vypadlých přísných paní učitelek, a je úplně jedno, že to v jednu chvíli byly soudružky učitelky. vidí, jak od jeho dětsví až po teď, když vede svou malou učitelku, se nikdy nezbavil této hmatatelné ženské nadvlády maskované viditelným mužským světem. vidí, jak tyto přísné paní učitelky křičí za svou rovnoprávnost vládnutí světu. nemůže pochopit, proč vlastně potřebují legalizovat svou faktickou nepopíratelnou nadvládu nad všemi muži a po celý jejich život. jak sestřičky ve špitálech a úřednice na úřadech spolu se všemi sekretářkami neochvějně vládnou světu pod pokličkou těch ojedinělých mužských jedinců, kteří dokázali vyrobit zdání vlastní nepostradatelnosti.
zamotaná jeho šedivá hlava se uchlácholí nedělním obědem a v lepším případě ještě bonusovým pěnivým vysvobozením v půllitru. a to už mu bude jedno, když uslyší výtku, jak je mu vlastně všechno jedno, a jen to pivo a kamarádi, kteří z úcty sobě nikdy nepřiznají pravou barvu o svých velitelkách, o svých životních rolích. a proč taky, teď na prahu stáří a snad milosrdného konce.