Citoslovce

Doba se zrychluje, času není nazbyt. A nedá se koupit, darebák. A tak, abychom mu aspoň šlapali na paty, zkracujeme. Bez citoslovcí bych byla ztracená, stejně jako mnoho dnešních uspěchanců. Byla to první slova, která jsme se jako batolata naučili. A není divu, že když je svět údajně jedno velké hřiště, vypadají v něm dospělí chrlící jedno citoslovce za druhým jako malé děti.
Dnes ráno se mi stal jeden příběh, o který bych se ráda podělila. Šla jsem na tramvaj. Achich ouvej, brr. Haf haf!! Lek! Jej! Áááá! Břink! Žbluňk! Fuj! A jéjé! Hup! Haló! Hej! Cink! Bum! Prásk! Skříp! Au!!! Noha bolí jako čert a dveře se mi smějí: „Vrz vrz, hehe.“ Vcukuletu drama o třech dějstvích. Zpropadená citoslovce. Místo toho, aby mě někdo politoval, připdám si jako hlupák. A dělám na všechny bléé a vrr. Už mi rozumíte?
Ale něco do sebe přece jen citoslovce mají. Například v lásce nejsou slova či leckdy afektované monology potřeba. Stačí se podívat do očí milého a udělat ách. Nebo pokud narazíme na blbce, není radno mu věnovat více než pche. Při zkoušení ve škole je vhodné použít uhm, což naznačuje, že jste inteligentní a s učitelem souhlasíte. A jak sbližuje třeba takové chacha!
Jazykovědci tvrdí, že citoslovce vedou ke zkratkám a obojí pak okrádá mládež o slovní zásobu. Je to pravda. Já sama bych na češtinu nedala dopustit a ráda mluvím jako Karel Kopfrkingel ze Spalovače mrtvol. Ale raději zakřičím „Hej!“, než aby mi ujel vlak.