Díry v silnici a jiné aneb Idylka po našem

Vzbudím se takhle jednou ráno, sluneční paprsky mi drze praží do očí. Vykouknu z okna ven a říkám si: „Dneska by to šlo.“ Dneska je ten správný den na to udělat si výlet a takříkajíc na chvíli vypadnout. Celá natěšená sedám do auta. Nejprve jsem vám chtěla tvrdit, že budu řídit já, ale myslím, že by mi to nikdo nevěřil. Usedám tedy na sedadlo spolujezdce našeho bílého oře a vydávám se na daleké cesty českou – konkrétně severočeskou – krajinou.
Cesta ubíhá a já pozoruji okolí tak divoce, div že mi bulvy nevypadnou a nepřilepí se na skla mých brýlí. Je o co stát? Inu, pokud máte rádi vysoké betonové a železné stavby, pak jistě. Jedeme kolem fabriky a možná pod vlivem všech těch čpavkových výparů se mi nezdá svět zas tak hrozný. Ve chvíli, kdy však kolo potká na silnici svou milovanou díru a celé auto se zatřese jako by byl konec světa, procitám. Jede se dál. A co vidím? Stále je tu fabrika. Město. Další město – tohle je ale trochu divné. Domy v něm nemají okna. Tam tedy musí být průvan, to vám povím. Někdo asi potřeboval zchladit.
Pole ve vysokém stupni rozkladu, město v nepopsatelném stupni rozkladu, jakási vesnice na konci světa a nakonec zase smradlavá fabrika, mnoho děr v silnicích, louka, rybník, další pole (vše samozřejmě v určitém stupni rozkladu), řidič předjíždějící na plné čáře, bláznivý kamionista, který ho následuje… A v tom všem polorozloženém nebo zcela zblázněném je ztracený náš malý bílý oř schovávající v sobě rozklepané osoby, které zrovna zalitovali, že je kdy napadlo výletit v té severočeské džungli. Už abychom zas byli doma v bezpečí. Protože jak by tohle mohlo dopadnout, na to nechci ani pomyslet.
Jedinou útěchou nám může být, že při zpáteční cestě si opět lokneme blahodárného čpavku (a bůhvíčeho ještě), takže nakonec nám bude stejně veselo…