I smutná může být

Jsou dny ,kdy čekám na východ slunce. Čekám a ono už několik dnů vůbec nesvítí. Je pro mne zakleté.Jen tmavá obloha plná deště a chladu.Snad už do konce života.Jen smutek a bol.Slzy.Již přestala jsem věřit.
Velikonoce.Vždy jsem ty jarní svátky měla moc ráda.Milovala je. Letošním rokem je všechno jinak. Krásné dny štěstí a pohody jsou v nenávratnu. Utekly kams po řece.Snad až k moři.Předaleko.Do nenávratna.
Láska opustila mé srdce a zanechala v něm jen nicotu.Prázdno.A zima. Proč je mi neustále taková zima. Objímám radiátor.Je horký . To však není teplo, které toužím cítit.Vždyť ten kus železa je vlastně jako led.Rampouchy z něj visí. Téměř podlahy se dotýkají.
Televize, kniha,časopisy, vše leží ladem.Není moc, není síla, kterou bych zase se vrátila na chodník a šla dál. Nedá se udržet na tak kluzké cestičce jménem láska. Mnohem jednodušší je jít hustým černým lesem.Mnohem.
Velikonoce.Byly nádherné časy. Domov nádherně nazdobený.Všude malovaná vajíčka, zajíčci jukali z každého koutku,ve váze nazdobené větvičky. A sluníčka.Ze všech stran se na mně, na nás, smálo. Není komu ukázat krásu. Stejně slunce nesvítí.
Se snahou alespoň na chvíli odehnat černočerné myšlenky, maluji pár vajíček. Jsou krápěné slzami .Mými slzami.Stejně si pro ně nikdo nepřijde. Nikdo mne nepochválí jak se mi vyvedly.Nikdo.
Přesto chystám zdobený ubrousek na dno ošatky, a na něj pomalu ukládám své výtvory.
Smutný pohled za okenním sklem. Venku vidím procházet malé i velké koledníky s taškami v jedné a pomlázkou v ruce druhé.Závidím všem dívkám, které mohly své nápadníky pustit domů.Taky bych dokázala.
Však mé dveře zůstávají tiché, němé.Nikdo za nimi nestojí, neklepe, ni zvoní a dobývá se dovnitř.Zase slzy.Cožpak se jich nikdy nezbavím?
Prosím.Moc prosím. Přijď.