Koukejte nosit.

„Budou velikonoce,“ Zvěstuje paní domu: „Nabalíme svačiny a vyrazíme do světa.Doma určitě nezůstaneme.Zase by přišla hromada kluků.“ A snaží se rozhodnout ,ostatně jako vždy, i za početnější zbytek rodiny.
Vidí naše napaprčené obličeje. My, co svátky jara milujeme, i se vším co k nim patří, bychom měli jet někam na blbý výlet. Tak jsme se na ně přitom těšili.
Já na dopolední chvíli kdy zaběhnu k sousedce.Ale co by, jen symbolicky protřepat zadeček tatarem.To, že pak sedíme dvě hodiny v kuchyni u stolu a klábosíme, je věc jiná.
Obě dcery měly v zápisnících pečlivě sepsány jména kamarádů, kteří za nimi přijdou. Přijdou za šmigrustem. A měly by o ten zážitek přijít?
Zapojujeme všechny síly. Jen pro jediný cíl.Být na Velikonoční svátky doma.FBI jsou proti našim nápadům břídilové.
Zdá se ,že boj je předem prohraný ,neb co mamina jednou prohlásí, je svaté.A chvíle ,kdy se tak nestalo, můžeme za ty dlouhé roky počítat na prstech jedné ruky. A to jsem ještě dělal deset let na pile.
Dcery předstírají nemoc, bolesti břicha, naražené koleno. Musí se nutně učit do školy, ni hodinu nemohou promeškat, natož celý den. Já pomalu mizím v garáži. Vypadá to, že se nám pokazilo auto.Nejede.Teda, v pondělí nepojede.Holky jsou vzápětí se mnou.Jo, spiklenci drží pospolu. Radíme se co ještě vymyslet,jen ať zůstaneme.
„Tady jste.“Vyruší nás hlas generála: „Tak dobře.Buďte si doma.Ale aby jste věděli,nehnu ani prstem.Celou výzdobu si uděláte sami. I vajíčka.“
Jistě. To známe.
Nedělní odpoledne. Mamina lehá na pohovku se slovy,že dva dny ať ji nerušíme.Hmm, máme co jsme chtěli.
Ale dcery překvapily.Vytahují připravené pentličky, ozdoby,dokonce na paní sousedce vyloudily slaměného zajíce v životní velikosti.Jako živý.Jen utéci.
Zbývá jen namalovat velikonoční vajíčka.Těch je díky našim patnácti slepicím dost a dost.Nebude problém.Poté co mi dcery hlásí počet návštěvníků, které čekají, hledám největší hrnec. Problémy. Pořád. Postavím vodu do ní pár desítek vajec.A máme dost času než voda začne vařit.
Jenže volají rodiče, na chvilinku máme přiběhnout. Povídáme ,povídáme. Pohoda, úsměvy.Najednou prozření. Klid je vystřídán zděšením.Vajíčka!
Byly všude.Voda pryč,vajíčka jakbysmet. V kuchyni to vypadá jako po náletu.Vejce jsou všude. Týden trvá než vyvětráme.V práci mne všichni míjejí obloukem.Šéf povídá cosi ,že tady snad chcíp pes. Co je to za vůni.Od těch velikonočních vajíček nasmrádl nejen celý barák,ale i všechno oblečení.
Dcery stojí zděšeně u dveří a slzy jim stékají po tvářích.
„Klid,jdu pro další vajíčka.“ Snažím se uklidnit situaci.Průšvih.Vajíčka došly.S druhým pokusem jsem jaksi nepočítal. Ještě že jsou dcery tak mimo,že mne nenásledují, a nevidí tak, jak klečím v kurníku na zemi,a prosím milé slepičky ještě o pár vajíček.Slitovaly se.Hned zítra jim nasbírám plný kyblík žížal.
První koledník zvoní u dveří. Dcera má v rukou plnou ošatku nádherně malovaných vajíček.
Stihli jsme.