indické vzpomínky a naše budoucnost.

nevím nakolik je pro nově narozené indy frustrující, že krom čínštiny se domluvěj jazykem svých okupantů snad všude na západním světě a chvíli i u nás. a vlastně jsme na tom stejně s tou naší slavnou školní ruštinou. tedy, mluvím o nás zrozené kdysi v půlce minulého století. jéjej to to letí... a ti indové ve vlaku si hovící mi s úsměvem uvolili místo. a jeden by si povídal a já taky, jenom jazyky našich bývalých okupantů s tím jaksi nepočítali. ale jo, nějaké tupě zdvořilostní obraty i stvořím, co by ne, ale krom těch pár obvyklých frází bych si raději přál aby britové vtrhli právě k nám. a těm se nejspíš už nikam nechce. kdo by pořád válčil? a těch společných misí máme taky plné kecky.
ale co kdyby sme sami přišli s nabídkou dobrovolné okupace. skotové jsou na půl kroku z rodného domu a tak zbude volný pokoj. (ještě, že skotové nečtou české blogy) a zítra mi nějakej militant ustřelí palici a zajme kocoura.. brr. prohlašuju, že miluju nade vše skotskou. tedy i irskou, ale to raději zamlčím. našemu prezidentovi bychom to nějak asi zamlčeli, co by se chudák veliká musel zžírat na stará kolena. armádu? na co armádu? máme své mafiány co porád nechtěj slyšet o své pospolitosti stejně jako politikové. ach jo. takže armáda zůstává. a učili bychom se kriket a brigde a pólo na koních. na ulicích bychom se učili zdravit a v tlačenici říkat: „dovolte prosím”. a že máme tu zatraceně tvrdou demokracii, tak by nás ani to „prosím” ani nenutili říkat jen po svým.
a oni britové by taky byli najednou rádi za tu svou „bbc” když by viděli tu naši s čárkou nahoře. a vůbec by si začali vážit toho svého demokratického království.
a jednou ročně podroužen budu křičet na ulici: „ať žije královna!” (případně někdo další)