čas, ten nás zase všechny dohoní

Píše se rok 1930. Plných 30 roků tesal josef Tomský žulu nad jezerem. Tesal celé dny, přimračený, s dýmkou věčně v ústech. Tesal a myslil na sebe, na ženu a dcerku Josefku, ze které chtěl mít chlapce.
Osud mu však dal děvče. Tichou, skromnou Josefku, plachou jako holubička. Držela se domova, držela se mámy, a netoužila dále. Stračka, ves s kapličkou uprostřed návsi a s malou kovárnou na vršku, byla jejím domovem. Nevadilo jí, že rodná ves je malá, do podkovy stavěná, že v ní o pouti na hospodě ani muziky nebývají, a že se na vsi vyhrává jen jednou za rok na ostatky. Josefce se doma líbilo, kameník ani jeho žena neslyšeli, že by se touhy děvčete nesly dále než za humna vesnice nebo blízkého městečka, k němuž patřili kostelem.
Kameníka hryzala tichá spokojenost dceřina. Hryzal se jí při práci, jako by zapomněl, že on sám ve vsi také žil, léta, uprostřed sousedů a práce, mlčky a bez nároků, jako by byl spokojen.
A zatím...!
Nikdo ve vsi ani netušil, ba ani jeho vlastní žena nevěděla, že on sám každým zatesnutím dláta do kamene zarývá si kus marného přání do srdce. Že každým odstřelem žuly letí jeho vzpomínky na svět, který dávno opustil, na čas bujný a strašlivý, na vojnu, kterou sedm roků dole v itálii prodělával. Co má z toho, že zde teše a trhá skály - věčně sám?
Řeka pod ním dole hučí, šumí a řítí se přes balvany v jezu. Les nad ním se stále zelená, a voní pryskiřicí. Slunce zlatí mu práci i dláto v ruce. Život však jako koleje osudu šine se nepozorován v dáli a uniká, aniž by se zastavil. Kdo ví zde o něm - o hrdinovi, kterému za války sám generál na rameno poklepal? Proč neodešel znovu do světa, kam ho vše moc láká? Proč si dal ujít příležitost tak vzácnou a lákavou - proč?
Věčné nezodpovězené proč, jež stavělo se mu před oči, jež vžilo se mu léty do duše, stalo se časem částí jeho zamklé bytosti a výslednicí jeho nerozhodné povahy. Věčně toužil odejít, a věčně zůstával doma...
Píše se rok 1930 a jistá autorka knihy zatoulané štěstí píše román, který dává pocítit životní nevyspitatelnosti. Původně jem myslela, že tato kniha skončí v antikvariátě, protože já nemám ráda kýče, a nic co by měnilo můj domov ve vetešnictví, nebo jen zbytečně zabíralo místo. Když se tato kniha jako jedna z mnoha darů po zesnulé sousedce vyskytla u mě doma, měla jsem jasno, ale jen vyhodit jsem ji nechtěla.
"O tyto knihy není zájem!" Tvrdí mi knihkupec, vracejíc mi knihu, kterou sotva otevřel. "Vyhoďte to..."
Říkám si, že bych nikdy nevyhodila knihu, a odebírajíce se ke dveřím, ještě se za knihkupcem nechápavě otáčím, už beze slov.
Tehdy jsem se cítila jako cynik. Jako někdo, kdo se chce zbavit něčeho nepohodlného, a chce to udělat poněkud elegantnějším způsobem, ikdyž to je v podstatě totéž. V doprovudu výčitek tiše se knize chci omluvit. Knize, kterou jsem nikdy nečetla, nic o ní nevím, a ikdyž byla nezajímavá pro knihkupce, proč by měla být nezajímavá pro mě. Obzvlášť ta jeho arogance mě popudila.
Znovu s provinilým pocitem ji doma otevírám a začítám se do stránek, postupně s narůstajícím zaujetím, a po dvou hodinách ji odkládám zcela přečtenou. Hodnotím spisovatelčin projev a zpracování, emoce, které mnou zúčastněně projely. Jak se může lidem poklidně žijícím změnit osud způsobem, o jakém se jim ani nesnilo. O takové knihy nemůže nebýt zájem? O knihy s tak zajímavým podtextem...
Knohkupec prohloupil, a já knihu s patřičnou úctou ukládám do knihovny.
Cítím soucit s kameníkem, když se později pozastavuju na probíhajícím dějem v knize. Josefka nezůstala celý život jen doma, taky zakusila radostí i špatností velkého světa, nakonec se pak domů vrátila, ne sama a přesto sama, ne šťastná, ale přesto nakonec štěstí našla. Ne ovšem štěstí, které se štěstím zprvu jevilo. Toho už se ale milý kameník nedožil. Přemýšlím o tom, jak velmi významnou roli má v našem životě pocit naplnění a důležitosti, a jak život každého z nás může vypadat, když se naše touhy nenaplní. Jestli opravdu přitom útrpném pocitu nenaplnění lze brát v úvahu, co kdyby se naplnily? Byly by opravdu tak uspokojivé, a hodné tolika úsilí? Jestli opravdu po některých věcech netoužíme hlavně proto, že je nemůžeme mít.
Dnes, píše se rok 2006, máme odlišné parametry našich představ o snech, dokážeme však pravděpodobně stejně silně toužit. Něčím však jsme silně spjati, ať jsme ambiciózní více či méně - časem.
Čas, ten nás zase všechny dohoní, a vyhodnotí naše splněné i ty nesplněné touhy.