Nejisté jistoty démona autobusu

Cestovat znamená vzdát se na čas hodnot známých a zakrsle pohodlných a vrhnout se do náruče opojné nejistoty jízdních řádů, chrchlavých nádražních rozhlasů a teplotní roztažnosti kolejnic. Jak moc mě těší, že ani připlacením za rychlý naklápěný vláček vykovaný ve slunné Itálii, neztratilo putování ze své závislosti na vyšších silách, které čas od času zamotají hlavu nějakému křemíkovému polovodiči a naleštěnou italskou střelu uvrhnou do potupného vleku lokomotivy seniora a na nemilosrdný pranýř meškajících cestujících.

Jakkoli tady opěvuji adrenalin jízdních řádů, není tomu moc dlouho, co jsem byl nucen konstatovat, že i cestování má své jistoty, kterých se osobně nerad vzdávám. Takřka odnepaměti jezdíval do jednoho krásného jihočeského městečka autobus, kterému vládl pevnou rukou pedantský řidič. Překonáváním vzdálenosti 164 kilometrů mezi horskou idylou a lomozem hlavního města strávil velkou část života, tedy pokud ne svého, tak mého nepochybně.
Někde jsem slyšel, že kapitán je na anglické lodi bůh. Náš řidič jím byl zde. A lůza se třásla. Při vstupu do korábu křičely na nás polepené, neprůhledné dveře autobusu (pestrým apelem opečované nástěnky) řadu příkazů a zákazů, zavazadlovým kánonem počínaje a čistou obuví konče. Uvnitř pak nástěnkářské matiné pokračovalo regulací nohou na topení, jídla, pití, hlasitého hovoru, snad jen na ten vzduch kol kolem se nedopatřením zapomnělo. Aby se ti obrýlenější z nás nevymlouvali, že decimetrová písmenka nepřečtou, pro jistotu kapitán vše zopakoval hlasem nepřipouštějícím pochybnosti do mikrofonu. Tímto zařízením pak neopomínal kárat hříšníky, kteří se jeho majestátu pokoušeli protivit. Lid svého pastýře svorně nenáviděl, odevzdaně otíral boty o rohožku a já se odnaučil brát si od babičky na cestu svačiny.
Přišla privatizace a démona ČSAD Praha-západ odvál trh. Nová společnost, nová převážedla. Nostalgická flotila příměstských autobusů, která kdysi tak neohroženě vyrážela až ke hranicím se rozpadla v prach. Nový stroj s neznámým řidičem sjíždí z městečka do údolí. Lid taktně nejí ani nepije. Boty se lesknou. Cedulka není. Leč nový řidič je nevděčník a blázen. Respektive to druhé spíš, cestu zpravidla půlhodinovou zakrátil na horských serpentinách na nový patnáctiminutový traťový rekord, aby se pod kopcem mohl přiměřeně dlouho odměňovat Startkou. Po patnácti letech se mi dělá špatně v autobuse. Lačně saji chladný vzduch během zastávky a snažím se z batohu vyhrabat igelitový sáček, kdyby došlo na nejhorší, do cíle ještě daleko. Smůla, svačinu nemám, takže nebylo co balit. Ach…

Mám rád cestování vlakem. Nejistotu jízdních řádů, chrchlavé nádražní rozhlasy a teplotní roztažnost kolejnic. Do autobusu už nevkročím, dokud se nevrátí ten, co ho uměl řídit. Nenechám se přece zabít...