Maturitní

Kreslila jsem zrovna kytku kopretin, natrhaných na přerostlém trávníku před domem, když se ozval telefon. „Babi, právě jsem odmaturoval,“ sdělil mi náš nejstarší vnuk.“ „Chlapče, to mám radost. Zastav se, oslavíme to“.
Vnukova zpráva mi připomněla, že je to již pěkná řádka let, co jsem maturovala já. Vzpomínám na předcházející „svatý týden“, byl mimořádně horký - jak co do učení, tak co do teploty ovzduší. Bylo stále kolem 30°C. Učit se mi v tom vedru vůbec nechtělo... Zpočátku jsem to brala poctivě, ale když přišlo na můj předmět neoblíbený - technologii, riskla jsem to a pár otázek vynechala. Ale jako naschvál, zrovna jednu z těch "opomenutých" jsem si u maturity vytáhla. Zažívala jsem pak dosti horké chvilky... Naštěstí - příslušná podotázka mi sedla a já to s  pomocí Boží skoulela na 2.
Maturitu jsme jako třída zvládli poměrně dobře, až na naše tři spolužáky, kteří tehdy hrdinně prohlásili, že si kvůli maturitě nehodlají kazit jaro a že odmaturují až o prázdninách. A tak se i stalo... Nedávno jsem se s jedním z nich, dnes s úspěšným akademickým malířem a známým ilustrátorem knih, setkala. „Vzpomínáš, jaký jsem byl pitomec? Úplně jsem si tenkrát zkazil prázdniny. Vy všichni jste již dávno měli po všem a já, blbec, jsem se ještě v srpnu musel šrotit.“
Mládí je mládí, je to čas malin nezralých - jak praví poeta...
Ve věku pokročilém a rozumném se na prohřešky mládí rádo vzpomíná. S úsměvem a porozuměním. Zejména na třídních pomaturitních srazích. Ten náš se pravidelně koná jednou za pět let. Letos to bude již po deváté. Tentokrát se budu chlubit: „Můj první vnuk v červnu odmaturoval.“
Doufám, že se té radosti dožiji ještě čtyřikrát. Těch vnuků máme totiž patero...