Jablko nepadá daleko od stromu

Sedím pod stromem a přemýšlím o nesmrtelnosti brouka. V rukou držim knížku, ale nečtu si. Najednou: "Bum!" "Jau, co to bylo?" Vedle mě se povaluje ta červená kulatá věc, která na mě právě chtěla spáchat atentát. "Hmm, kvůli tobě mě teď bude bolet hlava," říkám si. Vezmu to jablko do ruky, vyleštím o tričko a s chutí se zakousnu. Podle historických pramenů by mě teď měl napadnout nějaký vědecký převrat. Chvíli čekám. Pořád nic. Asi se budu muset smířit s tím, že Isaac Newton ze mě nikdy nebude. Vzpomenu si akorát na pár vědecky překroucených přísloví. Tohle je nejlepší: "Vzdálenost bodu A (což je místo, kde ukončí, puzena gravitační silou, svou dráhu malvice) od bodu B (což je místo ležící svisle pod místem započetí její dráhy) se blíží k nule. Jablko nepadá daleko od stromu. Řekla bych, že to není tak úplně pravda. Jednou jsem viděla jablko v příkopu a vsadím se, že kolem žádné jabloně nebyly. Asi ho tam hodil nějaký turista. Jablko však způsobilo víc než jeden převrat. Když ho snědla Eva, byla vyhnána z Ráje. Doufám jen, že mě odsud nevyžene nikdo. A snad už vůbec ne nějaký rozzuřený děda s holí. Na atletické výkony nemám vůbec náladu. V tomhle jsem daleko od stromu nepadla, s mamkou jsme na tom podobně.
"Ségráááá, máš jít domůůůů!" ozve se někde bráchův hlas. A to jsem si přála, ať mě nikdo nevyhání. "Ach jo." Zvednu se a ohryzek odhodím dál od stromu. Třeba z něj vyroste nový strom, pod který si sedne nějaký budoucí fyzik. Se svým předsevzetím nevykonávat dneska žádné sportovní úsilí se ploužím domů a přemýšlím, po kom je ten můj milovaný bratr tak hyperaktivní. Asi po našem taťkovi. Jablko nepadá daleko od stromu...