Ranní ptáče dál doskáče

Zítra je prvního září a mě čeká první den na mé první – a snad poslední – střední škole. Strach, že zaspím, nabývá s ubíhajícími večerními hodinami posledního prázdninového dne obřích velikostí, proto okradu rodinu o všechny volné budíky, každý natáhnu a rozestavím po celé ploše mého pokoje. Nervózně těkám pohledem z jednoho na druhý, zda stále tikají a jsou připraveny mě zavčasu vzbudit. Pravda, je jich jen osm, ale baterie by měly být ve všech funkční, tak mě snad nezradí. Řídím se heslem „Ranní ptáče dál doskáče“, proto je natáhnu v rozmezí páté a půl šesté hodiny, třebaže mi autobus jede až v sedm patnáct. Vždyť mě ráno čeká ještě tolik úkolů! Zapnout telefon, popřát kamarádkám esemeskou hodně štěstí v nové škole, vykonat toaletu, obléknout se, učesat, namalovat, nasnídat, zkontrolovat, jestli mám lístek na autobus, přečíst přišlé esemesky s podobným přání jaké jsem posílala já, vzít si klíče, prozvonit, že ke mně zprávy dorazily, obout se, odejít… Možná bych si ty budíky měla natáhnout už na půl pátou…
Vše je perfektně připraveno a já uléhám s čistým svědomím…
Sen o sousedovi s těma nejkrásnějšíma očima přeruší dotěrné „píp pip – píp pip – píp pip…“. Zašmátrám rukou na poličku a zamáčknu budík. Zrada – zvonění se ozývá stále. S nepříliš patřičnými výrazy se vyhrabu z postele a nakopnu první tikající věc, která mi přijde pod nohu. Opět s neúspěchem. Podobným stylem prošmejdím celý pokoj a zamáčknu sedm budíků. Ano, správně – ten osmý zvonící mi v noci nejspíš schovali šotkové. Asi po deseti minutách konečně ztichne a já vyčerpaná a znechucená tím, jak tu takhle časně straším, zalezu zpátky do naléhavě volající vyhřáté postýlky. Vždyť ani ranní ptáče nemá přesně určeno, v kolik to má vlastně vstávat! Nebo ano…?
Se zavytím raněného psa vrhnu pohled k oknu – zatracení ptáci! To se dělá, řvát takhle po ránu?! Po ránu…? Eh, jak moc – po ránu…? S tlukoucím srdcem zvednu ze země nejbližší budík. SEDM NULA TŘI?!?!?!? Ne! To NE! Proč nezvonily?! A kdo to tu tak rozházel?! Mozek, jako by se mi chtěl vysmívat, mi rychlostí blesku připomene moji ranní příhodu a vše je rázem jasné. Vyskočím z postele, nezapnu telefon, nenapíšu esemesky, na záchod, umýt se a obléknout musím, to se nedá svítit, řasence se vyhnu velkým obloukem, vlasy stojící na všechny strany nechám být – vždyť „rozcuch“ je teď moderní, bábovku na stole přejedu jen žalostným pohledem, popadnu klíče, nazuju boty, úprkem pádím ze schodů, na tom předposledním zakopnu o sousedčina jezevčíka a s řevem, za který by se nemusel stydět ani sám lev, se skutálím až dolu. Plán zvednout se a utíkat dál se hned v příští vteřině ukáže jako nesplnitelný, neboť můj pravý kotník již začíná vytékat z letních sandálů a fialová barva – i když se prý právě nosí – na něm taky nevypadá nejlépe… Sousedka nejprve zvedne do náruče svou milovanou Dášenku, teprve potom zavadí pohledem i o mou maličkost. Pod vousy (a to není obrazně řečeno!) zamumlá, že jde volat doktora a nechá mě sedět na schodech ponořenou do úvah, jak to ranní ptáče vlastně skáče, aniž by si vyvrklo kotník…