Maturita

Únor: „Maturita, maturita, maturita, maturita…. Crrrrrr….“ Uf, naštěstí to byl jen sen. Setřu z čela ledový pot a asi deset minut vydýchávám noční můru. Dnes se mi poprvé zdálo o „zkoušce dospělosti“. Řeknu Vám – nic moc. Ještě že je teprve únor…a maturita DALEKO! Podrobnosti snu si - naštěstí – nepamatuju, snad jen ten pocit…
Březen: „Néééé, patnáctku nééééééé, prosím, NE! Nechte mě losovat znovu…“ Prudce se posadím na posteli. Budík ukazuju dvě ráno. Ztraceně… už zase ten sen. Pyžamo bych mohla ždímat, je úplně mokré… Nechápu, proč mi ten můj mozek nedá pokoj aspoň v noci, stačí, že ve škole nám teď neomílají o hlavu nic jiného! Ani vyspat se nemůžu…
Duben: „Seifert? Kdo to byl??? No…ten co založil Národní divadlo…? Ne, ne – už vím – to je král v Anglii! …Není tam spíš královna?! Že by byl Seifert královna???“ Profesor je rudý ve tváři, vzteky se z něj přímo kouří a jeho ruce se ke mně natahují. Začne se mnou prudce třást. Jeho šílený obličej mizí a vystřídá ho jiný, trochu vyděšený… „Mami?! Co se děje???“ „To mi řekni ty! Křičíš na celý barák, uprostřed noci! Jsi normální?!“ Stačí chvilka a vše mi dojde… Opět ten sen, jen zase o trochu reálnější. Ne, mami, asi nejsem normální…
Květen: Jsem přibitá ke kůlu. Pode mnou je postavená hranice. Kolem dokola poskakuje do rytmu bubnů celý profesorský sbor. Oblečení má „ušité“ z mých vypracovaných maturitních otázek. Nejde si nevšimnout, že z „Našich zemí od Bílé hory do počátku národního obrození“ je moc pěkná sukně… Předseda maturitní komise (kravatu má ze seznamu doporučené četby) bere do ruky louč a s děsivým výrazem se sune ke mně. Vnímám každý jeho krok, jako ve zpomaleném filmu. Ještě kousek, kousíček… Zadívám se do jeho očí, hledám nějaké slitování. Jediné, čeho se dočkám je pohrdavé „Cha-cha..“ NE! Najednou se ve mně něco vzepře. Já nebudu oběť! S nenadálou silou vykopnu předsedovi louč z ruky. Trhnu sebou ze strany na stranu – provazy povolí. Seskočím dolu z hranice. Teď to nejsem já, kdo se tváří vyděšeně! Někde jsem se (asi) naučila kung-fu. Stačí pár výstražných kopů a profesoři se strachy krčí v koutě. S pocitem vítěze je přejedu pohledem. V jejich očích je něco nového…uznání...? „Crrrrrr….“ Posadím se na posteli a ospale si promnu oči. „Hej, ségra – proč se tak culíš?!“ Nechápavě se na bráchu podívám. Culím…? No jo, má pravdu – usmívám se od ucha k uchu. Úsměv ještě rozšířím a mrknu na něj: „Tenhle měsíc bude ještě sranda…!“