ZA HŘBITOVNÍ ZDÍ

Černá plachta přikryla rakev a všichni pokládali na toto místo květiny a věnce. Zahrála písničky, které bych já opravdu nikdy nevybral. Z toho bych se musel v hrobě obracet. Co to plácám, vždyť jsem teprve v rakvi. Má žena pláče. Tenhle pláč znám, je hraný. Takhle plakala vždy, když jí jako bolela hlava, abychom nemuseli jet na návštěvu k mé matce.
Všichni byli zdrcení. Můj zaměstnavatel mi ještě před dvěma dny tvrdil, že jsem neschopný nemehlo a mít prý za mě okamžitou náhradu, na hodinu by mě vyrazil. A teď mé ženě při přání soustrasti řekl, že jsem nenahraditelnou ztrátou jejich podniku.
Můj „kamarád“ Luděk zase při svém potřásáním rukou prohlásil: „Byl to neobyčejný člověk. Bude mi velmi chybět. Alespoň, že jsme si veškeré naše dluhy vyřídili ještě za jeho života. Byl bych vás s tím nerad obtěžoval.“ Lišák jeden. Řekl to schválně. Dluží mi 500 za taxi a taky mi nevrátil přímočarku.
Mé děti jsou zamlklé. Takové je neznám. Ty jediné to totiž myslý upřímně. Je mi jich líto. Rád bych jim dal znamení, že s nimi cítím, že ani já nejsem nadšený z toho, že mě nikdo už nikdy neuvidí.
Má rakev s mým tělem se mezitím propadli a na pásu odjeli dozadu. Pak jsem byl odvezen na …KREMACI. To snad ne. Tak oni mě spálí a já se na to mám dívat jo? Ne. Já hořím. Uhaste mě někdo. Vždyť je to mé tělo.
Neměla by ta moje, alespoň ze slušnosti, chodit tak minimálně týden v černém. Jen přišla z pohřbu, navlékla se do bílé halenky. Černé má na sobě tak maximálně spodní prádlo.
Aha, 3 dny truchlení už pominuli a má milovaná vdova už i vyjednává, kolik že dostane z mé pojistky. A mé děcka hrají monopoly a řehtají se u nich, jako koně. Jediný komu je smutno jsou rybičky. Nikdo už jim 4. den nedal nažrat.
Můj „kamarád“ si s mou přímočarkou vyřezává sloupky k zábradlí a za mých 500 si koupil nové koberečky do auta.
Můj šéf si sehnal nového účetního, jelikož jak sám pronesl: „Ten blb, co tu dělal před Vámi měl autonehodu a na její následky zemřel.“
A za 2 týdny mého pobytu v neviditelném světě jsem nebyl už jen blb, ale i paroháč, jelikož Luděk přišel navštívit nešťastnou vdovu. A proto, že je to svobodný člověk a navíc gentleman, vydržel mou truchlící ženu utěšovat celou noc. Má manželka si mu zvykla říkat Lásko a mé děti strýčku.
Jdu domů. Nemohu ale otevřít vrata, ale já už viděl dost. Přelezl jsem tedy tu vysokou kamennou zeď. Ale udělali mi to tu pěkný. Rodina Poldova. Jen je ten hrob na můj vkus příliš malý. Nikdy jsem neměl rád stísněné prostory.