O zapomínání

Na čé-té jedničce za chvíli poběží můj oblíbený seriál. Sedám si k televizi, ale co to? Obraz je nějaký neostrý. Hlasatelka oznamující začátek programu je rozmazaná jako obraz od Piccassa. Něco není v pořádku. Ale jistě. Vždyť nemám nasazeny brýle. Kampak jsem je jenom dal. Jistě budou u mne v pokojíku. Najisto jdu k nočnímu stolku, ale tam brýle nejsou. Prohledávám ještě psací stůl. Zde také nejsou. Že by si je někdo půjčil? Ale všichni mají svoje. Někde jsem je musel nechat. K čertu, seriál už jistě začal. Prohledávám celý pokoj, pak přecházím do jednotlivých místností celého domu. Kuchyň, jídelna, obývací pokoj, kde již opravdu běží můj oblíbený seriál, sestřin pokoj. Nikde nic. To přece není možné. Přece se nepropadly do záchoda, tedy chci říci do země. Pro jistotu zkontroluji i toaletu. Začínám propadat hrůze, že bez brýlí své brýle nenajdu. Žádám své blízké o pomoc, ale ti jsou zaneprázdnění sledováním mého oblíbeného seriálu. Přece nestrávím celou dobu trvání snímku metr před obrazovkou. To bych si zničil již tak dost trýzněné oči. Ne. Já je musím najít. Dalších deset minut neúspěchů. Začínám se od toho horečného hledání potit. Možná, že bych přece jen to místo na zemi, metr od televize, snesl. Pot, vystupující z pórů na mé hlavě, zapřičinil nepříjemné svědění pod mými hustými vlasy. Intuitivní zaškrabání odhalilo jistou nepříjemnou skutečnost. A to, že moje brýle byly celou dobu zabořeny v mém hustém porostu mých vlasů až po obroučky. Vztekle je vyplétám a nasazuji na místo pro ně určené - na nos. Radostně zasedám k televizoru, kde již běží závěrečné titulky z mého oblíbeného seriálu.