Vánoce

„Vánoce jsou svátky míru a pokoje.“ Říkávala vždycky naše stará a moudrá prababička a měla pravdu, tehdy opravdu byly. U stromečku se zpívaly koledy, dělali se různé vánoční zvyky, jako je lití olova do umyvadla, z čehož se potom odhadovalo, co nás čeká a nemine, taky se třáslo černým bezem, který prý znázorňoval muže. Dívky jím lomcovaly a pronášely: „Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes.“ A když se pes ozval z vesnice, byl mladík místní a když ne tak se vdá za přespolního. Taky se líbalo pod jmelím a rozkrajovaly jablka, to bylo vždycky vzrušení, to rozkrajování, neboť pokud se někomu ukázal křížek, bylo to špatné, pokud hvězdička tak dobré a byl-li tam červ, je budoucnost krapet nejistá. Ale ty doby, kdy se po vesnicích chodilo troubit pod okny vánoční koledy na trumpetu jsou už dávno pryč.
Dneska je společnost konzumní, to znamená, že kupuje všechno ať to potřebuje nebo ne, lidé choděj do obchodů, či spíše do supermarketů, většinou na návštěvy, a když už tam jsou tak si přece něco koupí, aby neodcházeli s prázdnou. Ono to ani jinak nejde, třeba si tam jdete koupit obyčejné jedno máslo, ale mezi regálama stojí fůra santa klauzů a lákají nás na to či ono, a tak neodoláte a k tomu jednomu máslu si koupíte ještě mrkev, vajíčka, ryby, mp3, video televizi a mrazák. No ovšem, jsou samozřejmě slevy a tak domů odcházíte s pocitem, jak jste to výhodně nakoupili, málo utratili a že vám budou všichni závidět.
Vánoce a ano řekněme si to parovinu, jsou dnes hlavně o dárkách a proč? Protože lidé mají přemíru peněz? To sotva. Protože na nás ze všech stran útočí reklama? O tom už by se dalo uvažovat. Reklama nás přesvědčuje a řekněme si to upřímně, přesvědčuje nás docela dobře, hlavně děti a slabší kusy (lidi). Je jasné, že žádné dítě se o vánocích neobejde bez čůrací panenky, hekacího panáčka a panenky Barbie a jejího úžasného domečku. Ti dospělejší pak touží po autě zadarmo, po bezúrokových půjčkách a nechtějí žádný falešný esemesky, falešné sliby a falešné soby s falešnýma paronyma. Chtějí nové dárky a krásné, ale jiní řekli ne a když dárky tak pro všechny.
Co se dá dělat Vánoce ztrácejí svůj dřívější význam, kdy se v době adventu měl člověk posílit, rozjímat, zpytovat svědomí a těšit se na Štědrý den, Štědrý večer, jako malé dítě. Ale dnes ne, lidé se také těší na Štědrý večer, dnes si však neříkají: „hoj ta Štědrý večere, ty tajemný svátku, cože komu dobrého neseš na památku? Hospodáři štědrovku, kravám po výslužce, kohoutovi česnečku, hrachu jeho družce.“ Ne dnes se zasedne k večeři a lidé se hned dají do krocana nebo do ryby, div jim kůstka nezaskočí, popíjejí při tom vínečko a radují se, že už je ten rok zase skoro pryč a že nastane nový, (jako ovšem vždy 1. ledna) a potom už jen netrpělivě čekají a vzdychají, že tento rok zase neuvidí zlaté prasátko neviděli a příští rok se musí určitě objevit, neboť oni naprosto jistě nebudou celý den jíst.
Pak se konečně ozve zvoneček a je jedno jestli zvoní český Ježíšek, ruský děda mráz, amerikánský santa klaus, nebo japonská Samajama.
Nezamyslí se nad tím, že dříve zde chodil a na sáňkách rozvážel dárky vousatý „děd Moros“, kterého potom vyšachoval milý a malý Ježíšek, který bohužel a ke své škodě nemá žádnou přesnou podobu a tak ho stále víc a více vytlačuje přiblblý američan v červeném obleku a s čepicí s bambulí na hlavě – Santa Klaus. V Japonsku roznáší dárky čarodějnice Samajama oděná v kimonu a létající na hadovi jménem Zji.
A pod stromečkem, světe div se jsou skoro stejné dárky jako loni, srdíčko se zatetelí nevolí, když ruce rozbalují pletené ponožky s vyšitou mrkvičkou od babičky, či košili, která škrtí či přímo dusí na krku. Přitom všem se musí člověk usmívat od jednoho ucha k druhému a vyjadřovat své nadšení nad dárky slovy: „To je ale krásná sada příborů, takovou jsem si vždy přála.“
Akorát malé děti naříkají a stěžují si, proč letos zase nedostali doopravdické letadlo a živého slona, když si ho přece tolik přáli a napsali si o něj Ježíškovi a pro toho slona už mají na záchodě schovaný seno. A naříkají a brečí a vyhrožují a přestanou teprve tehdy, když jim k tomu Airbusu a slonovi slíbíte ještě žirafu vyšší než petřínská rozhledna. A těžko dítěti vysvětlíte, že slona dostat nemůže, protože by se nevešel ani do krabice od ledničky a toho papíru, co by se spotřebovalo, než by se celý obalil.
A tak jsme se dostali k balení dárků, je to věc jistě zábavná, neboť si při ní člověk představuje, co bude říkat ten obdarovaný až to bude rozbalovat (co bude říkat a co si myslet jsem vysvětlila nahoře). Balí se tak: vezme se dárek, dá se do krabice, povětšinou od bot, těch je totiž všude dost a potom se obalí ozdobným papírem. To se opakuje tolikrát, kolik je dárků.
Nakonec se vezme stromeček, buď vlastnoručně ukradený, nebo koupený za přemrštěnou cenu nebo umělý a ozdobí se a) cukrovím, protože je dobré a b) skleněnými ozdobami, neboť ty se dobře rozbíjejí.
Samozřejmě to takto neprobíhá všude, domnívám se dokonce, že jenom u malého počtu lidí, ale špatné vlastnosti se lépe kritizují než dobré. Většinou Vánoce probíhají klidně, na 3tědrý večer se sedí u stolu a papá se bramborový salát a rybím řízkem nebo ve starších domácnostech kuba a rozechvěle a troch vzrušeně se čeká až zacinká pod oknem dědeček, pak se jde ke stromečku, kde tatínek rozděluje dárky a přitom říká: „Tak tohle je pro Anežku, co to asi bude? Á to je čelenka co jsi si tolik přála viď? A tohle je našeho Stáni, to bude to kolo o kterém jsi snil, tak ho můžeš hned zítra vyzkoušet.“
Co na tom, že pokoj je najednou plný dýmu od hořícího stromku a fajrujících závěsů a mezitím vám pes v obýváku vyžral všechen bramborový salát.
Nenechte se vytočit a vynervovat, vždyť Vánoce jsou přece svátky pokoje a míru.