Milý Václave,
nevím, proč si na Tebe vzpomínám až teď.
Do očí se mi derou slzy, mám pohnutou náladu.
Vzpomenul jsem na dobu, kdy jsem o Tobě slýchal jen z ilegálních rádií.
Tam někde se datuje poznání, že to tady, jak žijeme, nebylo úplně normální.
Že normální je být svobodný.
Má se mluvit pravda.
Má se konat dobro.
A za to pak můžeme poznávat okolní svět, být jeho součástí.
Byl jsi první, za kterého jsem se nestyděl, měl ho rád, poslouchal jeho novoroční projevy s očekáváním.
Podvědomě jsem Tě měl za vzor a poslouchal hudbu co Ty, sledoval Šípka, Roling Stone.
Četl jsem i některé Tvé knihy - Dopisy Olze psané z vězení, různé hry, scénáře.
Nikdy jsme se neviděli, a přesto jsem si jistý, že bys měl pochopení pro mé slabosti.
Tvůj otec postavil řadu významných budov. V některých jsem měl možnost pobývat, bavit se i pracovat.
Majetku ses zbavil, aby ses mohl soustředit na věci podstatné.
Byl jsi kulisákem, scénáristou, režisérem, spisovatelem, taky člověkem.
Měl jsi okolo sebe spousty obdivovatelů, ctitelek.
Měl jsi i ženu Olgu, co Tě tu nechala, to aby Dagmar nahradit Ti ji pomohla.
Obě tyto ženy byly a jsou výjimečné.
Jedna svojí charitou a nezištností, druhá starostlivostí o Tvoji tělesnou schránku, svojí krásou a také charitou.
Spousty známých lidí, herců i politiků na Tebe vzpomínají s nostalgií a jiskrou v oku.
Nedělal jsi vždy věci, jež byly populární, dělal jsi je však s dobrým úmyslem.
Mnoho lidí Ti zazlívá udělenou amnestii, jenže mnoho lidí nežilo jako Ty, v kriminále.
Vidím Tvé krátké kalhoty a usmívám se, slyším Tvé ráčkování, vidím Tvoji tvář.
Jsi VELKÝ MALÝ MUŽ.
Měl jsi bohatý život plný těžkostí i radostí.
Práce jsi odvedl, myslím, víc než dost.
Zanechal jsi tu stopu.
Jak rád bych i já toto dokázal.
Víš, Ty, jak už teď nám chybíš?
Duše opustila chřadnoucí tělesnou schránku.
Věřím, že právě rozmlouváš se svojí ženou Olgou, piješ kávu a hledíš do budoucnosti.
Měl jsem Tě rád a nevím, co víc sis mohl přát.
Ahoj Tomáš Pelikán