Strom mezi keři

Od dětství má diagnóza, křivá záda zněla. A tak pokyn ke cvičení, nesl jsem si ze slyšení. Jenže kterému dítěti by se chtělo povinně cvičit nesmyslné cviky hodinu denně? A tak se nad tím zanevřelo, do doby než se mi rozsvítilo. Do té doby s pohledem dolů, chodil jsem vždy po chodbě a následně domů. Také nízké sebevědomí přispělo k tomu, že nedíval jsem se moc nahoru. Až najednou touha být někým a s někým, přivedla mě k poznání, že lepší je být vzpřímeným a s pohledem vodorovným. A tak nastal čas mých zad rovnání a s tím spojeno trochu cvičení. Tak narovnal jsem se a zvedl hlavu, abych se podíval do očí davu. Krásný to pocit zpříma hleděti a se zády bez bolesti. A tak si chodím s hlavou zdviženou, vypnutou hrudí a rameny vzadu, což ale nepozdává se davu. Dnes všichni s chůzí houpavou lodi v bouři podobnou, při každém kroku s rameny otočeny o devadesát stupňů do strany, podivují se rovným zádům a vyrovnané chůzi. Jak jen jsem si mohl dovolit zvednout bradu a jít rovně? To přece nenosí se v dnešní době. A tak posměšky nenechají na sebe dlouho čekat. Řeči o pravítku doléhají k mému uchu. Ignorovat! Toť jediná správná rada. Radši se narovnat, dav přehlédnout a k lepším zítřkům hledět, než zůstat skrčený a na zadku s tlupou posměváčků a rádoby pánů sedět. Vždyť vyrovnaný postoj, pevný pohled a rozhled, přináší člověku úspěch a trochu respektu. A slečny přiznejte se – která z vás chce hadrového panáčka bez cíle a s pohledem dolů?