Hlavně už na nic nesahej!

Moje nejhorší zážitky a případné úrazy pramení převážně z pracovitosti a touhy býti užitečná.
Jsem od přírody sova a tedy i své záchvaty výkonnosti mívám většinou v noci. Posledně se mi jedna taková popůlnoční aktivita opět nevyplatila. Vzala jsem si do hlavy, že na noc pustím myčku, aby jela na noční proud a třeba tak ušetřím nějaký ten peníz. Naskládám nádobí a nepochopitelně pozhasínám většinu kuchyňských světel, to bude zase ta zatrolená šetrnost. Vezmu do ruky fungl nový tekutý prostředek do myčky a v nastalém přítmí hledám, kudy se otvírá. Naleznu příslušný piktogram, dle obrázku stisknu uzávěr palcem a ukazováčkem...... a nic. To bude asi tím, že je tu tma jako v ranci. Posunu lahvičku blíže k očím, to abych lépe viděla a znovu zmáčknu uzávěr, tentokrát to vyjde, ale jinak než jsem si představovala. Uzávěr vyletí tak, že šampusový špunt by se od něho mohl učit a zarazí se mi přímo do vytřeštěného pravého oka. Psala jsem už, že jsem na tu lahvičku zírala asi z patnácti centimetrů?
Bože, to je taková bolest, pálení, slzení a nezadržitelně mi teče z nosu, navíc tu někdo ječí a děsně sprostě nadává.
Uvědomím si, že ty nadávky zní mým hlasem, jsem to já, pane jo, já mám tedy slovník. Moje láteření, kvílení a fňukání přilákalo manžela z koupelny, mezi vzlyky mu popíšu, k čemu došlo. "Jak se ti tohle povedlo?" ptá se zcela nemístně. "Tak si to zkus a uvidíš, ale nemiř si s tím do obličeje." s těmito slovy natáhnu ruku s prostředkem do směru, kde podle hlasu tuším manžela, nevidím samosebou ani ň. Vezme si ode mě přípravek, cvak a hned cítím uspokojení když zaslechnu již známý svist vystřeleného víčka. "TAKHLE se mi to povedlo, vidíš?Herdekfix to je bolest a nevidím vůbec nic, ani oko neotevřu jak to pálí." Po krátké diskuzi se odhlasuje, že to propláchneme a pak uvidíme, jestli něco uvidíme. Po výplachu se to krapet zlepšilo, beru si dva prášky na bolest, mokrej hadr na hlavu, do oka mastičku a odcházím kňučet na lože.
Ráno je ale jasné, že to chce doktora, protože vidím jen symbolicky a tak vyrážíme na víkendovou pohotovost. Oko mám nateklé, ale vrací se mi optimismus. Řídit pochopiteně nemůžu, to nechám na manželovi a spokojeně se vezu. Stáhnu okýnko, aby mi chladný vzduch ovíval napuchlou tvář. Neujedeme ani kilometr když vtom otevřeným okýnkem vletí do auta vosa a sedne mi na levé předloktí. Zase slyším ten noční ječivý hlas: "Aaaaaa, vosaaaaaaa, zastav, zas-tav a okamžitě mi tu pruhovanou mrchu sundej z ruky." Manžel zajede ke kraji a shovívavě se na mě dívá: "Co tak vyvádíš, je to jen vosa." Mávám rukou tak rychle, že je z ní vidět jen šmouha tělové barvy a vřeštím:"Myslíš, že takhle vyvádím, jen proto že si na mě sedla? Ta bestie mě kousla! Normálně tady na nás někde číhala, čekala až pojedeme kolem, zcela najisto mi vlítla na ruku a rovnou bez okolků mě rafla, koukej!" Manžel má zase ten shovívavý výraz a stejným tonem, jako mluvívám s naší dcerou, pronese:"Vosy ale nekoušou, miláčku, dávají žihadla."
"To já moc dobře vím, právě jsem jedno dostala." procedím mezi zuby a strčím mu před obličej svojí levou ruku, která pozvolna začíná nabývat zápasnických rozměrů.

Frčíme na pohotovost, kde se zastavíme před cedulí s rozcestníkem. Ve skleněné výplni dveří zahlédnu rozmazaně svůj odraz. Levou ruku, vlastně tlapu mám nafouklou a velkou jako Pepek námořník po vydatné špenátové porci,pravé oční víčko se zvolna zbarvuje do červenofialového odstínu a v otoku zdatně konkuruje poštípané ruce. Vypadám jako postava z nějaké černočerné komedie. Tak jdeme, rázně a odhodlaně vkročím do vestibudu, otočím se za chůze, zda jde manžel za mnou a vší silou hlavou narazím do sloupu, který prostě nepochopím, proč tam kdo postavil. Už nemám sílu se ani vztekat, mačkám si bouli zdravou rukou a opatrně se sunu k okénku si informacemi.
Ochotná sestřička se usměje a pokud ji můj zubožený vzhled překvapil, nedá to najevo. "Jaké oddělení hledáte?" Podíváme se s manželem jeden na druhého a shodně ve stejném okamžiku odpovíme" Psychiatrii, prosím."