Alpy

Protože jsme jeli celou noc a já střídavě upadal do polospánku, mžoural jsem očima jako čerstvě vyoraný krtek. Na parkoviště jsme dorazili kolem čtvrté ráno. Myslím, že to byl ideální čas k ranní procházce s drobnějším nákladem na zádech. Nápad vyměnit krosnu za ledvinku tedy ztroskotal rychleji než Robinson Crusoe, takže jsem se táhl s celým nákladem na zádech s cílem zdolat 1.3 km převýšení. Pravda, chvílemi jsem protancovával kravským trusem, později zase prošlapoval cestu bodláčím, ale sil bylo stále dost. Jedinou větší přestávku jsme udělali u vodopádu, kde již čekal nenápadně se tvářící strejda, který šel první a určoval tempo. Jakmile se někdo pokusil přejít provazový most na druhou stranu, rozhoupal ho a ještě stíhal nešťastníky natáčet na kameru. Napadlo mě, že bych mu za odměnu tajně přibalil do výbavy jeden z větších balvanů, ale nakonec jsem raději nabíral síly na poslední výstup k chatě.

Pan domácí, tak jsme nazvali majitele, vypadal jako čiperný stařík vážící asi o pár deka více než Somálec. Německy nám vyložil, kde můžeme jíst, spát a taky s… Což o to, kanibudka se tvářila udržovaně, ale pochybuju, že bych to na jeden nádech stihl. Ubytovali jsme se bez problému a někteří pološílenci po obědě ještě vyrazili výše do hor. Já zvolil opalování u vodopádu. Škoda že jsem se předtím zapomněl namazat krémem. Večer jsem totiž barvou obličeje připomínal raka.

Druhý den jsme vyrazili poměrně brzo, protože nás probudili jódlující Germáni. Vystoupali jsme kolem velké skalní římsy až do sedla a odtud po lanech dál až na vrchol hory, jejíž název nedokážu vyslovit, natož napsat. Tam přišlo vhod dobře chlazené pivo, které jsem s sebou táhl. Mno, zas tak chlazené nebylo, ale chuť se nezapře. Cesta dolů ubíhala podstatně rychleji a dokonce jsem našel i křišťál. Prý to bylo proto, že jsem stále padal k zemi, ale to jen mluvila bledá závist zoufalců, kteří nic nenašli. Kdybychom později nenarazili na starou trasu značenou stejnou barvou, byli bychom došli mnohem dřív, ale i tak se vše stihlo.

Po osprchování jsme zjistili, že je to zakázáno a sprcha je jen pro majitele. I tak byl pan domácí v dobré náladě a neustále se snažil o konverzaci. Večeři kuchtil táta, který se zřejmě inspiroval návodem „Jak nejrychleji otrávit příbuzenstvo“. Z kastrólu na mě strašidelně vykukovaly tvrdé konce špaget, zatímco obsah toho, co ve vodě zbylo, připomínalo vyfouklý kopací míč. S bratrancem Jindrou jsme se před jídlem několikrát pokřižovali a vyhlásili soutěž „Kdo přežije, vyhrál“. Šéfkuchař mezitím kamsi zmizel, takže když jsme dojedli, zbývala stále více než polovina. Pro jistotu jsme se všech zeptali, kdo by si dal špagety, ale všichni se shodli na tom, že zbytek bude lepší vyhodit do kanibudky. Na šéfkuchaře jsme přitom zapomněli, takže jsem se později chopil vařečky já sám, abych předvedl své umění. Tím mám na mysli mnou skvěle uvařenou vynikající instantní polévku s houstičkami.

Za celý pobyt jsme zmokli snad jen jednou při zpáteční cestě dolů k autu, ale i tak bych zhodnotil výpravu jako úspěšnou, až na spálené obličeje od sluníčka a několik puchýřů.