Tři světice v klubu

Jsme mladé. Jsme krásné. Jsme šťastné. A jsme po výplatě. Šlo se tančit! Velká akce! Protože jsme to všechno, co je uvedené na začátku, nechtěly jsme s dívkama troškařit a šlo se tančit ve všední den. Velký machry, že z klubu půjdeme rovnou do práce. Dělá mi problém vstát o víkendu dřív než v 10 a ne méně, než po 12 hodinách spánku, ve kterém vesmíru jsem si proboha mohla myslet, že pojedu nonstop práce-klub-práce?!


Měla jsem odpolední, před devátou si mě přišla vyzvednout Danča. Celé odpoledne lítala po obchoďáku a sháněla tričko. Vhodné slušivé klasické tričko, které si může vzít do klubu aniž by působila jednoduše či lacině, ale zároveň byla šmrncovní. Žádná taková trička nemají! Nakonec koupila tričko s řasením poté, co si ho již lehce hysterická zkoušela v kabince dané prodejny. Ladilo jí s botičkami na klínku v meruňkové barvě. Načančané (lehké zvýraznění očí, lesk na rty, pohodlné, ale slušivé oblečení, nafoukané, nalakované, načesané vlasy) jsme se vydaly do....deště. Účesy splihly při čekání na tramvaj, zaplavila nás husina, trošku jsme to s těmi tríčánky nevychytaly.


Bezpečně jsme se dopravily před klub Karlovy lázně, kde nás vítala Anet. Načančaná stejně jako my, s deštníkem (vlasy nesplihlé) a svým "big smile". Suverénně jsem tasila volné lístky. Díky tomu jsme si mohly dát dva panáky navíc. Podala jsem slečnám instruktáž - "Kdyby se vás ptaly, vodkaď to máme, tak z hotelu Valdštejn."
"Ježišmarjá, kde to je??"
"Na to se tě přece nebudou ptát..."


Gorily u vchodu nám prohledají kabelky, táží se, jestli nemáme pepřový sprej. Jasně, kdybychom ho měly, určitě jim to přiznáme... Gorila vybírající vstupné si do nás rýpne, že odkud máme jakože ty lístky, odpovídáme svorně na základě pokynů sdělených při instruktáži. Gorila situaci okomentuje, že "ty lístky jsou starý tak tři sta let".


O půlnoci už je plno, jsme v ráji! Heslo večera: "Co nejmíň utratit, ale nejvíc vypít," čili balit, balit, balit. Jedno pivo na rozjezd, jeden panák "na zdaví, na lásku a na léto." Bohužel chlapci se chytají na pohledy, opětují je, občas úsměv, ale že by přitančili k nám a začali komunikovat?! Ach ta emancipace...


Po druhé hodině ranní kráčíme na tramvaj. Nohy bolí i mě v keckách, natož kamarádky v podpatečkách. Pozvání nepadlo žádné, kontakty nebyly vyměněny s nikým, pětikilo v pytli, děsíme se ranního vstávání! Ani tu Lady GaGa mi pořádně nezahráli...


Pracovní nasazení po protančeném večeru: -10%.