Vyfotíš mi to?

Můžu si odškrtnout další svůj splněný sen.
Plácla jsem se přes kapsu, vyplenila účet stavebního spoření a zakoupila vysněnou digitální zrcadlovku. Parádní. Z fotoprodejny odcházím s úsměvem šťastného imbecila a hladím krabici s aparátem, až je z toho lesklá jako zrcadlo.
Foťák se stal v tu ránu miláčkem a středem pozornosti všech, přátel, rodiny a zejména tříleté Adélky. Aduš se do zázraku jménem digitální fotografie zamilovala láskou osudovou a nejraději by se na svět dívala už jen zkrzevá čočku objektivu.
Během posledních dnů jsou veškeré naše zážitky i běžné denní činnosti provázeny na výkřiky "vyfotíš to?" a hned vzápětí "ukážeš mi to?".
K tomu se nabalují další následné pokyny typu "stáhni mi to do PC, pošli mi to na FB, nebo hoď mi to na flashku".
Skoro bych zapoměla na "jéééžiš, smaž to, mám tu dvě brady/umaštěný čelo/prostě úplně děsnou ránu."
Nemůžeme se nabažit a fotíme vše co se hýbe a leckdy i vše co se nebýbe vůbec. Mačkáme spoušť na Adélku, kocoura, orchidej, rybičky,... fotíme co jsme uvařili a jak jsme to pak jedli... fotíme se jak potom dáváme špinavé talíře do myčky.
Včera ráno jsme s Adélkou vyrazily na procházku. Před domem posedává kocour Monty a labužnicky spásá trávník . Pohladím ho po lesklé srsti:"Nežer tu trávu, Montíku, bude ti špatně a navíc pak z toho bude pršet." Tenhle notně fousatý rodinný vtip mi připomene, že bych se přece jen měla vrátit pro deštník. Šmátrám v šuplíku v předsíni, když na mě Adélka ze zahrady volá:"Mamíííí, kocouj zvjací tjávu, co sežjal. Vyfoť ho jak zvjací."
"Nebudu ho při tom přece fotit, Adél. A rozhodně na to nesahej," směju se.
"Mamíííí, teď kocouj ty zvjatky líže... jééé, fuuuj, koukej, vyfoť ho!"
Pokud mě tato příhoda pobavila, situace z dnešní noci mě už lehce vyvedla z konceptu.
Krátce po půlnoci vidím svého manžela postávat u otevřeného kuchyňského okna s foťákem a teleobjektivem.
"Pssssst," umlčí mě, ještě než se zeptám "tady z té modré Mazdy vystoupil takovej chlápek, nějak moooc podezřele se rozhlížel kolem a pak utekl přes plot do zahrádek.... Tak si fotím espézetku, víš... kdyby něco.... víš co."

Všichni z mé rodiny jsou cvoci, zkrátka a dobře otroci objektivu.
Naprosto objektivně!

Těším se do práce, že si od nich i fotoaparátu trochu odpočinu. Cestou do práce mi ve vlaku kontroluje jízdenku více než pohledný Štíplístek. Takový ten typ, co mu uniforma Českých Drah náramně sekne, černé vlasy, tmavé oči a v nich rošťácký pohled.

jééé, kdybych tu tak měla foťák...