Jak si představuju paměť

Víte jak si představuju paměť? Asi takhle. To je taková ruka nebo spíš jenom rameno se lžící na konci. Ta je připevněná kdesi v dutině lebeční a za normálních okolností je tam hezky uložená v jakési parkovací pozici, aby nepřekážela. A když dojde na to, něco si po dlouhé době vybavit a znovu připomenout, to se pak tahle ruka probere a s tou lžící zajede kamsi hluboko, odkud vyškrábne cosi, co je velmi blátivé a nejvíc se to podobá asi takovému dobře uzrálému Hermelínu. Tohle, když na poněkolikáté vydoluje z oněch hlubin, vytvoří takovou rozteklou hromadu, co jen těžko drží tvar. Ale už je to nahoře a je tedy na čase s tím něco začít dělat. -- Náhle si uvědomíme, že tenkrát to mělo zcela jinou podobu. Polije nás pot, svraští se nám čelo a začneme se kabonit, protože jsme čekali, že to bude hned k použití a že třeba hned začneme mluvit anglicky jako kdysi dávno. To že je malér zjistíme -- v lepším případě -- ještě před tím, než dojde k takzvanému faux-pas. A to pak nastává fáze, kdy v té hromadě začneme nervózně přehrabovat, abychom zjistili, co ještě trochu drží původní tvar a zkoušíme do toho různě dloubat jestli se to nevrátí. U jisté části zjistíme, že ani kdybychom se rozkrájeli, nepřijdeme na to, co že to vlastně bylo. V tom případě takový beztvarý kentus vzteky hodíme stranou, bychom ho měli hezky separé, přičemž se snažíme rozpomenout, kde jsme něco takového viděli. Pak většinou jdeme do knihovny nebo k počítači a doufáme v zázrak; totiž že koukneme na to správné místo, a že se ten kentus co leží stranou celej rázem zmátoří.
A tak se nám podaří více či méně dát věci zase do pořádku. -- A můžeme s tím mezi lidi, abychom jim předvedli nějakou tu parádu. A když s tím onu parádu uděláme a lidé nám zatleskají -- arci nás i pochválí --, necháme to ležet na té šikmé odkládací ploše a jdeme od toho. -- A ono až to zase trochu zkentusovatí to začne po té ploše stékat kamsi do hlubin a nám se začne znovu ulevovat a vracet úsměv do tváře... tedy alespoň na nějakou dobu.