Čas od času

 

Rád chodím běhat. Člověk při tom přijde na jiné myšlenky a zároveň udělá i něco pro svoje tělo. Našel jsem si jednu trať v lese, nechtělo se mi totiž běhat po asfaltu mezi paneláky. Po cestě k lesu procházím parkem a právě tam jsem jednou potkal jednoho starého pána. Seděl na lavičce a opíral se o dřevěnou hůl. Když jsem kolem něho procházel, zvedl ke mě hlavu a zeptal se mě:

"Mladý muži, nevíte prosím vás, kolik je hodin?"

Zastavil jsem se a vyhrnul si rukáv.

"Půl čtvrté," odpověděl jsem mu po letmém pohledu na hodinky.

"Aha," řekl a zalovil v kapse svého kabátu. Po chvíli vylovil staré kapesní hodinky. Otevřel je, letmo se usmál a zase je zavřel. Potom si je strčil zpátky do kapsy.

"Děkuji vám," řekl a zvláštně se usmál. Vypadalo to asi jako kdyby zrovna vyhrál v loterii.

Zvláštní člověk, pomyslel jsem si a nedalo mi to se ho nezeptat:

"Vaše hodinky jsou rozbité?"

Rozesmál se.

"Ale vůbec ne," zasmál se, "naopak. Fungují skvěle. Jen jsem potřeboval vědět, kolik je hodin."

Nechápavě jsem na něj zíral. On se ale znovu usmál a řekl:

"Víte, tyhle hodinky jsou 'kouzelné'. Chcete se podívat?"

Vytáhl hodinky z kapsy a podal mi je. Prohlížel jsem si je ze všech stran, pak jsem je otevřel. Ukazovaly tři čtvrtě na čtyři.

"Jdou vám napřed," řekl jsem hned bez rozmýšlení. Ale Starý pán jako by to čekal.

"A víte že ne?" řekl vesele, "ve skutečnosti jsou pozadu už o spoustu let!"

Měl jsem pocit, že si ze mě dělá blázny. Vypadal, že se tím, jak zmateně jsem se na hodinky díval, náramně baví.

"Ony jdou totiž pomalu," řekl po chvíli. "zkuste si je srovnat s těmi vašimi."

A opravdu. Za dobu, než na mých hodinkách uběhla minuta, dostala se sekundová ručička na pánových starých hodinkách sotva na padesát sekund. Podal jsem mu je zpátky a v hlavě se mi už vnucovala další otázka. Až potom mi to všechno začalo docházet. Pán schoval hodinky zpátky do kapsy.

"Že jdou pomalu jsem zjistil hned," řekl za chvíli potichu. "To jejich kouzlo jsem ale pochopil až teprve nedávno." Chvíli nic neříkal a jen se nepřítomně díval před sebe. Pak pomalu sklonil hlavu a tiše dodal:

"Víte, ono to má své výhody, mít hodinky, které jdou pomalu."

Podíval se na mě.

"Pak už pro vás totiž není problém si udělat čas."

Přikývl jsem.

 

Více času. Kdo by nestál o takové kouzlo? Jako děti jsme sice chtěli čas popostrčit a co nejrychleji vyrůst - být už velcí a dospělí - pak nám ale došlo, jak je čas vzácný. Jak jsou naše životy vlastně krátké. A co nám to z věcí kolem nás dokáže lépe připomenout než ručičky hodin, které každým svým pohybem oznamují, že další kousek našeho života je minulostí? Kdo by je nechtěl občas zastavit nebo alespoň spomalit? Nemilosrdně nám připomínají, že je ještě spousta věcí, které chceme stihnout. Občas taky to, že ty věci nestíháme. A my pak spěcháme.

Možná se později zastavíme a budeme přemýšlet o tom, co všechno jsme v životě minuli. Co jsme ve svém spěchu neviděli a o všech těch věcech, které jsme neudělali a měli jsme je udělat. A taky o lidech, kteří nám zmizeli dříve, než jsme si toho stačili všimnout. Dříve, než jsme je vůbec poznali. Jen proto, že jsme na ně neměli čas.

 

Běhat jsem ten den už nešel. Ani nevadilo. Seděl jsem tam ještě chvíli s tím pánem a jeho pomalými hodinkami. Přemýšlel jsem o tom, čím vším si za svůj dlouhý život už musel projít a kolikrát si asi už přál mít více času. Přemýšlel jsem, jestli byl tohle způsob, jak se vyrovnat s vědomím, že čas jednou dojde každému z nás. Možná opravdu stačí občas se zastavit a "udělat si čas". Na druhé i na sebe. Alespoň čas od času.