Společnost ve společnosti

Jistě mi každý potvrdí, že hromadné dopravní prostředky využívají skutečně velmi různí lidé. Nebýt těch horních x tisíc, dalo by se říci, že jde prakticky o reprezentativní vzorek naší společnosti. Moje zkušenosti s mezilidskými vztahy v tomto specifickém prostředí jsou, bohužel, nejen dobré.
Je zajímavé posadit se v metru a podívat se na tváře naproti. Z každé z nich vyzařuje, někdy méně, někdy více to, co je rádoby skryto uvnitř, v duši. Bývá mi líto některých skleslých nebo velmi smutných tváří, co asi právě ti lidé prožívají, nebo je to jejich ustálený stav?
Naopak například obdivuji ty, kteří se i v tom hluku a přítmí dokážou začíst třeba i do tlusté, obsažné knížky. Jsou tu také tací, kteří se na člověka rádi usmějí, či dokonce prohodí pár slov.

Jednou jsem však zažila ve vagonu metra něco, nad čím mi skutečně zůstal rozum stát (a stojí dodnes). Sedím a odpočívám si od brýlí, zírám poněkud nezaostřeným pohledem na dva chlapce naproti, jak se hezky baví a vykládají si jakási vědecká moudra. Tu přistoupil jiný mladík, přišel k jednomu z nich a začal mu tiše, ale ostře, vyhrožovat se zaťatou pěstí. Ten druhý, neoslovený mladík se rychle zvedl a na zastávce vystoupil z vagonu. V průběhu další jízdy dostal chlapec naproti nakládačku rukou plnou kovových „prstenů“ do očí, a to přes brýle! Než jsem stihla nasadit já ty svoje, stačil ten násilník vystoupit. Chlapec zůstal skloněn, naříkal a krev mu kapala z očí. Všichni, včetně mne, jsme na něj zkoprněle zírali. Náhle se zvedl a taky rychle vystoupil. Ještě dnes při té vzpomínce je mi neskonale líto, že jsem tenkrát nebyla aktivní, a to jen proto, že jsem kamsi důležitě pospíchala a nechtělo se mi s ním vystoupit. Vzpomínám, že večer jsem nemohla usnout při představě, že tam snad zůstal na nástupišti (byť jen na chvíli) sám.

Navzdory tomuto, doufám, ojedinělému zážitku se na své spolucestující dívám pozitivně a oceňuji jejich ochotu a vstřícnost, která mi často aspoň trošku zvedne náladu.