Rodičování

Být rodičem je záslužná činnost... dítě se musí vychovávat zodpovědně a s ohledem na okolí a jeho budoucnost... já se rozhodla pro variantu "samorost" a rodičování si co nejvíce usnadňuji... Snad je to mou přirozenou leností, ale jak prohlásila má moudrá maminka:
"Líní rodiče mají nejšikovnější děti." Něco na tom bude. Berenka valnou většinu věcí zvládá sama. Má to ovšem i své nevýhody a ne malé... v zájmu zachování našeho zdravého rozumu, naučili jsme Bebinku koukat na Simpsonovi a Futuramu. Je to zábava, je to kreslené, barevné a hýbe se to a na tom přeci záleží... a baví to i nás dospělé, oproti jiným pohádkám... nikdy v životě by mě nenapadlo, že to Berenka doslova nasává a ukládá do paměti pro pozdější využití... sprostá slova ji míjejí, protože jak jsme doma zvyklí neohlížet se na takové vyjadřování, protože Ondrášek (můj autistický bratr) nikdy moc neopakoval, neštítili jsme se ani před Bebí zanadávat, když jsme si málem ukopli palec, něco spadlo nebo jsme byli vyděšení... takže následkem toho ji to nepřekvapí a díky bohu to ani nepoužívá z jejích úst vychází v těch nejlepších situacích jen tiché:
"Sákyš..." Ale drzost robota Bendera či Barta Simpsona nám značně komplikuje život. Jeden příklad za všechny... Můj drahoušek rád mluví... často a pořád... ráno vstane, otevře pusu a zavře ji až když jde spát a to občas ještě mluví ze spaní. Zvuk jejího hlásku jsem se naučila izolovat a jen přikyvuji, pokud si tedy zrovna nehrajeme. Stalo se ale, že ocelová lana mé trpělivost, popraskaná, narušená a pokroucená, se přetrhala úplně.
"Berenko, mohla bys, PROSÍM TĚ, na chvíli mlčet?" dcera prudce zvedla hlavu od navlékání korálků:
"A mohla bys na chvíli mlčet ty a poslouchat co povídám?" oponovala a mě spadla čelist.
"Nebuď na mě drzá, nebo si mě nepřej!" použila jsem klasickou rodičovskou výhrůžku a, pro zdůraznění vážnosti situace, zvedla jsem nebezpečně ruku. Dítě vstalo, vzalo krabičku s korálky, a za tichého mumlání šlo trucovat za babičkou... co dodat? Jen díky prozřetelnosti,že se jí v hlavě neuložily věty typu:
"Polib mi můj naleštěnej zadek!" (Bender) nebo:
"Smrdíš jako moje prdka!" (Bart)...nebo ano...?
Při představě, kdy přijde využití těchto vět, v tu nejvhodnější chvíli, tedy v té, kdy to nikdo nečeká, mi běhá mráz po zádech... snad to nebude ve školce... Poučila jsem se jasně. Zlehčovat si život můžu, ale následky mě neminou... Karma funguje spolehlivě (a nedělám tu reklamu na bojlery...).