Mám dceru

Jak už každý ví, mám dceru... tedy... myslela jsem si, že mám dceru, ale poslední dobou mám na střídačku Růženku, pejska, koníka, kočičku, rytíře, indiána, baletku, herečku, Sněhurku, Popelku, Karkulku a spoustu dalších, až se v tom ztrácím. Právě tohle mě přivedlo na myšlenku, jak k tomu všemu vlastně došlo, kdy se to zlomilo a z mé hnědooké holčičky se stal psychopat s několikanásobnou osobností... což mě dovedlo k tomu, zamyslet se nad tím, kde to všechno začalo... Ne, nečekejte erotický román, nebo jiný návod, jak si pořídit tak krásné a chytré miminko, ani vyprávění o zážitcích z těhotenství (které bylo tak příšerné - po psychické stránce - že bych ho nepřála ani nejhoršímu nepříteli...), přistoupíme rovnou k věci. Malá se měla narodit 1.srpna a tak jsem, samozřejmě, 3. jela do porodnice v Kadani, aby se podívali na to, jak na tom jsem... stará, ošuntělá sonda, která měla sledovat tlukot srdce mého dítěte se několikrát za scan odloupla a tím pádem došlo k tomu, že já... JÁ, člověk, který z hlubin své duše nesnáší, neřku-li nenávidí, nemocnice a jejich prostředí, jsem tam zůstala. Polil mě studený pot... maminka mi s úsměvem zamávala a nechala mě mému osudu... Plácla jsem s sebou v pokoji na postel... a už to začalo. Převléknout do košile a za panem doktorem na kontrolu. Není nic víc ponižujícího, než se v pyžamu potloukat po baráku plném lidí v bílem za někým, kdo vám řekne to, co už víte... Jistě, že si mě tam nechali, stejně mám už po termínu, tak hurá vyvolávat. Těšila jsem se, že to tím pádem bude rychleji za mnou. Ale ne... ve zkratce vám popíšu ten týden, co jsem tam strávila (a pro dámy, které mají děti, podotýkám, že ten týden byl strávený v soustavných kontrakcích): Pondělí: prášek, úterý: prášek, středa : injekce, čtvrtek : prášek, pátek : dva prášky a už jsem byla raritou oddělení, když v sobotu přišel rázný pan doktor, ráno udělal...něco, co nebudu rozebírat a bum!, ve 12:15 se to moje zlato poprvé rozhlédlo po porodním sále. Bylo to fajn, u toho všeho asistovala moje maminka (denně za mnou do Kadaně jezdila) a hned,jak se ode mě malá fyzicky oddělila si ji maminka zabavila a na mou žádost, jestli by mi to dítě, když už je teda jako moje, alespoň půjčila, mi ji na minutku vložila do rukou, ale mám pocit že jen proto, aby si ji vyfotila a všem poslala smsku. Pak mi ji sebrali doktoři a poslali mě do sprchy. Porodnímu asistentovi jsem se vysmekla a šla tam sama, a pak jsem dodusala na oddělení a dožadovala se dcery.
"Paní Němcová, běžte si lehnout, my vám zatím přineseme oběd, musíte být zesláblá," Nebyla jsem, byla jsem plná euforické energie, jak prohlásila novopečená babička, já bych mohla porodit v pangejtu a jít zase makat na pole s novorozenětem v šátku. Šla jsem na pokoj a protože jsem fakt měla hlad. zdlábla jsem čokoládovou tyčinku, pak jsem šla na oběd.
"Paní Němcová,nechcete nafukovací kruh?" vytřeštila jsem oči.
"Čekáme povodeň...?"hlesla jsem.
"Ne, na sezení," usmála se sestřička. Se smíchem jsem jí odmítla a kecla na rovnou, tvrdou židli...tvářila jsem se jako, že je všechno ok... nebylo... bolelo... a pak, konečně, mi dali mou holčičku. Byla krásná... opravdu nejhezčí dítě na celém oddělení. A začali jezdit příbuzní, pyšný děda, jehož výraz neobměkčilo ani moje jedenapadesáti centimetrové štěstí, a můj bratr, který pro jistotu, aby svou neteř pořádně zapil, začal chlastat už v pátek. Přijel a položil si malou na předloktí a zíral na ní...čekala jsem slova chvály, jak je malá krásná a neodolatelná a roztomilá a já nevím co všechno ještě a jediné, co z něj, mimo alkoholových výparů, vylezlo bylo :
"Ségra...vona má průhledný nozdry..." Čerstvá prabábi byla milosrdnější a hned začala cukrovat, stejně, jako má drahá kamarádka Míša, která držela novorozeně poprvé v rukách a přivezla jí plyšového medvídka, kterého Berenka dodnes má. A pak znovu přijela mamka s naším autistou Ondráškem. Čekaly jsme, co z toho bude...a Ondra přistoupil k postýlce, zadíval se na ní a řekl: "Miminko..."a dal jí pusu. Sám od sebe. A od té doby ji zbožňuje stále. Stejně, jako si ji zamiluje každý, kdo ji pozná. Má v sobě totiž úžasné kouzlo...
No, už se nám blíží čtvrtý rok, co se spolu protloukáme světem a ta sranda,co v porodnici začala ne a ne skončit. A já doufám, že se nás to bude držet, protože moje dcerunka s "průhlednýma nozdrama" přináší smích všem lidem okolo sebe a mě hlavně neutuchající inspiraci ke psaní :)