Jak jsem chtěla být in

Sotva se existence člověka přehoupla od homo habilis k homo sapiens sapiens, začal sportovat. Mně ale občas připadá, že jsem se nějak prapodivně zasekla na metě první a tudíž jsem stále homo habilis, který sotva zvládá chůzi po dvou, natož, abych dokázala ovládat vrcholové sporty. Můj mozek zůstal též na úrovni člověka sice zručného, ale vývojově slabšího,možná proto mi uniká smysl všech míčových her a atletických sportů a jen těžko bych někomu vysvětlovala, co je to například takový offside. Bohužel, sport je v našem století in a já nikdy nechtěla být pozadu, proto jsem se zřejmě už v plenkách rozhodla, že se se vším důstojně poperu.
Tak jak to bývá, má hvězdná kariéra začala na základní škole. Prvním sportem, který jsem okusila, bylo plavání. Ačkoliv horoskop hlásá, že podle jeho pravidel jsem Vodnář, rozhodně jsem si nepřipadala jako vodomilný tvor. Ba naopak. Před každou lekcí mě s překvapující intenzitou přepadla bolest břicha. Když tomu tak bylo po třetí, spřáhly se na mě paní učitelka s maminkou a chtěly mě vzít k lékaři. Načež jsem začala protestovat a šla s barvou ven.
Gymnastika pro mě je španělskou vesnicí do dnes. Na základní škole jsme chodili po kladině, dělali kotouly, cvičili na kruzích a skákali přes kozu. Nejlépe mi šlo cvičení na kladině, která byla rovná, na zemi držela jako přibitá a dalo se na ní pramálo zkazit. S děláním kotoulů to bylo horší, tento druh pohybu se mi doposavad nepodařilo ovládnout a kpodivu dýchám i bez něj. Všichni tělocvikáři byli ale toho názoru, že bez kotoulu nelze žít a tak mě různě popostrkávali a odpichovali. Po pár pokusech už jen stáli a lomili rukama. Slitovala se nade mnou až tělocvikářka na gymnáziu, která nad mým snažením jen pokrčila rameny se slovy- Radši tu žíněnku jen oběhni.
Po celou dobu studia na základní škole byl mým největším bubákem lyžařský výcvik. Naštěstí jsem ale měla vnímavé rodiče, kteří mi zakoupili lyže ještě před Vánocemi. Můj otec se rozhodl, že budu v únoru za génia, počkal, až napadne pár čísel bílého nadělení a vytáhl mě na kopec nad zahradou. K jeho zklamání jsem si nedokázala ani zapnout lyžáky, natož se zaklapnout do lyží. Jeho trpělivost ale pohasla teprve, když jsem se zřítila k zemi a nemohla se zvednout.
„Od čeho máš hůlky?“ řval na mě. A já řvala taky. Slzy mi přimrzaly k řasám a i přes nadlidskou snahu, kterou jsem vyvíjela, jsem stále dřepěla v závěji.
„Máš velkou prdel, no.“ pokračoval a já dál bezmocně vzlykala.
„Tak si ty lyže aspoň vycvakni…“
Moje babička říkává: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Tohle ovšem nebyl můj případ. I mezi nejhoršími lyžaři jsem byla nejslabším článkem, dokonce jsem si vedla hůř než ti, kteří lyžovali poprvé. Navíc mi bylo zatajeno, že na sjezdovce existuje něco jako vlek. Nejprve mi vlekař strkal sám kotvu mezi mohutné stěny oteplováků, ale pak mě pobídl, abych to zkusila sama. Odhodlaně jsem si stoupla pod vlek a čekala. V duchu jsem se přesvědčovala, že všechno půjde jako po másle a že já, tele nesportovní, všem vytřu zrak. V tom na mě někdo cosi zakřičel. Nerozuměla jsem a otočila se po hlase. Něco tvrdého mě zasáhlo do čela a já padala k zemi. Dnes už vím, že na mě křičel zástupce ředitele: „Pozor, vlek!“, a že to byl právě on, kdo mě odtáhl.
Je možné spekulovat o tom, že se mi po ráně vlekem rozsvítilo. Došlo mi, že ve sportovním ohledu nikdy in nebudu, a že bych se o to neměla ani snažit, protože je to zdraví nebezpečné. Z toho vyvozuji, že by se člověk neměl vzpírat stupni svého vývoje.
Jak řekl Oscar Wilde: „Člověk nedosahuje své dokonalosti tím, co má ani tím, co dělá, ale jedině tím, čím je.“ Tudíž chcete-li být dokonalí, buďte jednoduše tím, kým doopravdy jste. Originál má přeci vždy nejvyšší cenu, ať už je in nebo ne.