Den matek

Ku příležitosti Dne matek jsem se rozhodla věnovat jeden ze svých fejetonů mamince. Je všeobecně známo, že s matkami to není vůbec jednoduché a každý z nás to ví. Moje maminka je mezi všemi známá tím, že si za ní lidé chodí pro rady (dělá astrologii, to pro ty, kteří se v naší Addamsovic rodince nevyznají) a stále se k ní pro ty rady vracejí, takže na tom asi něco bude... to, že mluví do toho, co a jak dělám, to je pochopitelné, jsem její dcera, ale kdysi (ač to není tak dávno), když jsem byla otrávený puberťák a jako každý jsem nesnášela své rodiče, jsem její zásahy do mého stylu a soukromí nesnášela. A že jich bylo.
"Tohle nedělej, udělej tamto...Tak se k těm svým kamarádům třeba nastěhuj! Co to más zase na sobě?! Cože si udělala/neudělala?! Ty si se zbláznila, podívej se na sebe! Za školou?!To tě tam mám vozit,abych věděla, že tam jdeš? Vynes koš, umyj nádobí, vyvenči psa, ukliď si potkany,smrdí to až na chodbu! Myslíš si, že ty peníze tisknu?!" Ale dělala to, stejně jako všechno, co dělá, s láskou a pečlivostí sobě vlastní. Má máti je profesionální rodič. Téměř cokoli se u nás přizpůsobuje dětem. Tedy teď už Berence a Ondráškovi. I já s bráchou jsme měli skvělé dětství. A za to vděčíme našemu tatínkovi, který by se pro nás třeba upracoval (že ho to baví, je bonus pro něj navíc) a hlavně mamince, která to celé kočíruje se strategií a taktikou vojenského důstojníka a tvrdě trestá nekázeň. Bez ní by to prostě nefungovalo, ať to vypadá jak chce. Stará se o všechno a všechny a čas od času toho má, chudák, plnou hlavu.
Dlouhou dobu jsem vyčítala mamce, když jsem někde byla pít s kamarády nebo jsem jela někam pryč, na akci, do Prahy, s babi do ciziny, že mě stíhá a nebylo mi úplně příjemný, když jsem se jí měla ozývat třikrát denně (ráno, odpoledne a večer), že jsem v pořádku, celá a nic mi není. Nechápala jsem, proč to po mě chce, když mě se přeci nic stát nemůže. Vždycky mi na to řekla:
"Počkej, až budeš mít vlastní dítě," a já mávla rukou a hlavou mi běželo to, co jistě všichni známe:
"Jasně, to víš, že jo, mami, takovýhle věci já vůbec dělat nebudu, svému dítěti dám volnost..." Ach, krutý osude, jak strašně jsem se pletla! Když se narodila malá, začalo období permanentního strachu, na který se sice dá zvyknout, ale nejde odbourat. Ze začátku, když jsem někam šla a nechávala jsem malou doma, jsem pomalu každých deset minut volala mamce/ babičce/ tátovi, jestli je malá v pohodě a něco s ní není, ačkoli jsem věděla, že když není v mých rukách, jsou ruce členů mé rodiny těmi nejlepšími, v jakých může být. Časem se intenzita volání zmenšovala a teď...no, teď už ji vlastně skoro všude beru s sebou, takže jsem se vrátila ke kořenům a ozývám se mamce, že jsme v pořádku obě. Ale teď už zodpovědně a pravidelně. Protože vím, jaké to je. Občas si vzpomenu na to, co mi mamka říkávala, když jsem nechtěla nebo nemohla pochopit, proč mi to dělá, a teď už prostě vím, že to budu dělat taky. Ač je to otravné, je to známka starosti a lásky, kterou má naše mamka vůči svým dětem na rozdávání.A na to se dá říct jen jediné: Děkuji,mami!