Romantická procházka lesem

Kamarádi a známí mi odjakživa prorokovali, že jednou někde při své roztržitosti nechám hlavu. Jak mám ve zvyku, tak jsem to pokaždé odkývala a myslela si své. A dnes, když jsem zoufale pobíhala cestičkami, které měly teoreticky vést do civilizace, jsem jim dala za pravdu.

Já a můj prazvláštní orientační smysl – to je kapitola sama pro sebe. Střelku do hlavy mi prostě zapomněli nainstalovat. Nemá ji v základní výbavě ani moje maminka a ani tatínek. Ač ten to tedy pracně skrývá a mě za tento (ne)dar strašně rád kritizuje. Pro moje dobro mi tedy bylo vštěpováno, že si mám najít kluka schopného všeho, včetně organizace výpravy, která neskončí pod vlakem nebo v žaludku hladových tučňáků. Pan Fyzik je v tomto pravda bezkonkurenční, má však jednu vadu. V jeho přítomnosti vypínám i to minimum zdravého rozumu, takže se za ním škrábu do šílených krpálů a procházím trávou, která skrývá kde co, kde koho a mě.
A v rámci nějakých těchto mých přepnutí v hlavě jsem onehdy odkývala botanickou výpravu. Někde v pustině měly být lilie a kdo je neviděl, jakoby by prý nebyl. Ve své naivitě jsem se začala těšit. Tento nápad krachl ve chvíli, kdy jsem ve tři ráno (ve dnu výpravy) ležela v jiné posteli než svojí, hlavou lehce ovíněnou a prázdnou ještě víc než normálně.
„Nikam nepojedu!“ A s touto myšlenkou jsem padla do bezvědomí.
V tomto stavu mi za pár hodin začal zvonit telefon, na druhém drátě pan Fyzik. Kontrola.
A druhá kontrolka mi blikala v hlavě, když mi bylo řečeno, ať hejbnu zadkem, že jedeme na kytky a že je venku a že čeká a že ho to už nebaví a že doufá, že kamarádka je opravdu žena. Než stačil dál rozvíjet svoje asociace, seděla jsem v autě s myšlenkou, že čtyři hodiny spánku jsou pro mě zoufale málo a že se mi to vymstí…
Což se stalo za pár minut.
Sunula jsem se rychlostí retardovaného šneka na nejvyšší kopec široko daleko. Cestou necestou s člověkem, co vám tvrdí, že sedmkrát zahnete doprava, pak přes hřbet, podél plotu, pak třikrát vpravo, mírně klesat, doprava, pak mírně stoupat, přejít, obejít, bacha na vrstevnice a jste tam, není možné zabloudit. Poslouchat jsem přestala v okamžiku, kdy se mi veškeré pití a jídlo přesunulo do nohou a odmítalo se s nimi hnout. Na místě M jsem byla vypuštěna do volné přírody. Jako frajarka jsem odmítla mapu, že to všechno zvládnu.
Všimla jsem si, že „to zvládnu“ používám ve chvílích, kdy mi intuice našeptává, že jsem se měla narodit jako husa. Naposledy, když jsem vyměňovala kohoutky a nějak se mi podařilo strhnout závit.
A tak se stalo, že jsem si poletovala (nejdřív mi tedy přišlo, že jako motýlek, pak jsem se zas zařadila mezi vrubozubé) dopoledním lesem, fotila kytky, ač jsem lilie nenašla a když mě to přestalo bavit, vydala jsem se na zastávku. Ve chvíli, kdy jsem se dostala na nějakou slepou cestu, jsem seznala, že jsem asi zabloudila. Za půl hodiny, kdy jsem sebejistě šla směrem MHD a ocitla jsem se na té samé slepé cestě, mi došlo, že je asi opravdu někde chyba. Bohužel nejspíš ve mně.
Motala jsem se po zakletém lese s nadějí, že potkám perníkovou chaloupku a nějaký zdroj života. Nepotkala jsem nikoho až na jednoho člověka, který mě s velkou pravděpodobností považoval za úchyla. Kdo by se divil – v lodičkách, s pruhovanými ponožkami (fakt jsem s lesem pak už nepočítala), s divokým leskem v očích a každou chvíli s trhavým pohybem za krkem. V posledních chvílích beznaděje jsem si začala i povídat sama pro sebe. Před úplným koncem se má prý rekapitulovat život. Já jsem hodnotila, že schůzku na druhém konci města asi nestihnu a už jsem viděla světla na konci tunelu, když mi došlo, že to co vidím, není fatamorgána. Mezi stromy se mi zjevil panelák. Nevím, kdy jsem ho viděla radši. Na zastávku jsem spadla z nebe. Což si ostatní spolucestující asi mysleli. V té chvíli jsem měla pocit, že se vše v dobré obrací. Lidstvo odjakživa dělá chybu v tom, že zásadně jásá předem. Ve chvíli, kdy jsem nastoupila do špatného autobusu, mě měl normálně mozek kopnout. Jenomže ten byl ještě asi někde na výletě. O sedm zastávek dál a bulvu vykulenou o dobrý centimetr z oční jamky, jsem vystoupila pro mě do té chvíle neznámé části města.
Naštěstí zafungovalo štěstí v neštěstí a chytla jsem tramvaj, která mě dovezla až domů. Zařekla jsem se, že nevystoupím, protože riskovat přestup by bylo o život. V té chvíli mi zazvonil telefon. Pan Fyzik a zde si dovolím doslovný přepis (až na změněné názvy míst):

Fyzik: „Už jsi doma?“
Já: „No, už jedu no…“
F: „Teprv?“
Já: „Trošinku jsem zabloudila.“
F: „Vždyť jsi odcházela před třema hodinama a cesta trvá 20 minut!“
Já: „Taky jsem to šla druhou stranou…“
F: „Jak druhou stranou?“
Já: „Bludišťovem mi to přišla nuda, tak jsem to vzala Ztracenovem…“
F: „Proboha.. A kde jsi teď?“
Já: „Jedu tramvají, zrovna je zastávka Našelákov.“
F: „No moment, jak ses tam dostala?!“
Já: „Špatně jsem přestoupila….“
F: „Jak jako špatně?“
Já: „V euforii, že jsem ve Ztracenově, jsem to omylem vzala opačným směrem.“
F: „I tak…“
Já: „A pak ještě jednou…“
F: ticho
Já: „Jsi tam?“
F: „Jo…“
Já: „Zlobíš se?“
F: „Ne, jen mi došlo nebezpečí toho, kdy tě brzo ráno vytáhnu z postele a slibuju si, že už se to nestane.“

Dohra
Zastávka od bydliště. V hlavě mi hučí, že už všechno dopadne dobře, když v tom přistoupí revizor. S klidem vytahuju jízdenku a ukazuju mu ji. Pan revizor mě upozorní, že jsem přetáhla o deset minut a jak mu to vysvětlím, že si nehlídám časy.
Já se na něj beze slova podívám, v oku tik a v koutku slinu a pán tiše odchází, aniž by mi vtiskl nejmenší pokutu…
Výlety do přírody zjevně zanechávají stopy, akorát v televizi to prostě vypadá líp.