V čajovně

Nedávno jsme se s kamarádem domluvili, že dáme řeč. Jako ideální místo pro naše spletité duchovně astrologicko filosofické rozhovory jsme zvolili čajovnu.
V čajovně jsem do té doby byla jen jednou, a to asi před patnácti lety. Z celé tehdejší návštěvy tohoto místa pro rádoby duchovní rozjímání si pamatuji jen, že mě místní obsluha ostře sjela proto, že si čajové lístky zalévám špatně. Nevyznám se v tom, takže ani nedokážu reprodukovat, co mi bylo řečeno. Jediné, co jsem pochopila, bylo to, že na mně mladík důstojného vzhledu zakřičel, že jsem, mými slovy, zprznila čajový obřad. Moje duchovní rozpoložení v ten okamžik utrpělo okamžitou újmu která se přeměnila v jednoduché nasrání, takže z duchovního odpoledne zbyla jen unavená usazenina lístků na dně šálku.
S tímto černým mráčkem vzpomínky, který ani po mnoha letech neodletěl z mojí mysli, jsem vstupovala do stánku osvícení (tedy aspoň tak se kasta lidí chodících do čajovny tváří.)
V první moment mi do hlavy vstoupily dvě myšlenky. První, že čajovna je krycí název pro marijánkové doupě, druhá, že místnost, do které právě nastupuji (ano, „nastupuji“), vypadá jako školní autobus.
První myšlenku jsem po zapojení mého čichového orgánu v usilovné čití, zavrhla. Druhá myšlenka mě ale až vyděsila svou naléhavou působivostí, protože místnost čajovny byla dlouhá nudle, jež na svou kratší stranu o délce dva běžné metry měla příjemně a útulně pohostit dvě kóje hostů. Útulnost tu byla opravdu doslovná. To mi došlo v okamžiku, kdy do vedlejší polštáři vystlané kóje přišli hosté, a tak museli odložil svou obuv. Rozličné kecky byly ustájeny vedle mě v malém a jediném průchozím koridoru, což mi nevadilo. Příslovečný černý mrak se ale objevil v okamžiku, kdy se tím průchodem snažila projít furiantsky servilní obsluha. Mladík z obsluhy jedním kopnutím botky přemístil přímo na mně, čímž mi vykouzlil rozpačitý úsměv na tváři a já si nahodile vzpomněla na pohádku o ševci prťavci.
Pomyslné černé obláčky mi zůstaly viset nad hlavou a já čekala kdy se autobus, ehm, čajovna, rozjede.
Nastal další zlomový okamžik, totiž vybíraní z nápojového lístku. Tuto etapu ani popisovat nebudu, protože se jednalo o fázi velmi vleklou a divnou, zejména v okamžiku, kdy mi byl doporučen odvar z čajových lístků, který se jmenoval Vlasy bílé opice. Nevím, jestli ten název dokázal někdy v někom vyvolat Pavlovův reflex a roztančit chuťové buňky, na mě to ale mělo opačný efekt, který zřejmě nemusím popisovat.
Nakonec jsem vybrala čaj v něžným květinovým názvem. Byl mi za chvíli přinesen v miniaturní konvičce s ještě menším šálečkem. Opět udeřily pomyslné mraky nad celým autobusem a mě ovládlo mírné šílenství, když jsem se čaje napila.Všechno se na mně sesypalo, autobus se rozjel a jel do divokých zatáček, zesílil odér bačkor pod mým nosem, obsluha divným meditačním hlasem přednášela cosi o plantážích v Tibetu a já cítila jen jedno: ten čaj chutná jak odvar z ponožek.