Na vzhledu záleží?!

Přišla jsem na to, že vzhled dokáže otevřít dveře. Nebo je také zavřít.
K tomuto zamyšlení mě přiměl mladý hezký muž, který v rámci svého pracovního úkonu pobyl chvíli u nás ve firmě.
Jakoby zde začal pulzovat život (zejména v krevních obězích zdejšího ženského osazenstva.) Všechny se začaly svorně usmívat, v očích jim jiskřilo a strohá uspěchaná chůze mezi odděleními se spisy v ruce se změnila v houpavou podívanou zřejmě inspirovanou africkými ohňovými tanci plodnosti.
Mladík s vypracovanými bicepsy a tváří jako z reklamy na mužnost ale brzy odešel. Radostný šum se po chvíli vytratil a pracovníci v sukních nahodili unisono svůj kamenný obličej a chůzi dřevěných loutek.

Den před tím přišla žena, adeptka na pracovní místo. Jedna kolegyně na ni nakoukla do zasedačky a pohrdavě utrousila: „S tou nebudu pracovat. Ta je tlustá.“
Dotyčnou uchazečku jsem neznala, ale skutečně mě zarazilo s jakou markantní jednoznačností kolegyně adeptku odsoudila svým kritickým stanoviskem na adresu její postavy.
Byla jsem v mírném šoku.
Ptám se: Copak je, pokud jde o pracovní výkon či mezilidský vztah, pro nás zásadní obvod pasu?
Pro mě tedy ne. Naopak. Dotyčná, ostrými slovy dotčená žena, na mě působila velmi srdečně a celé její vystupování působilo sympaticky.
Cožpak jsme až tak dalece ovlivněni vizuální stránkou člověka, že často činíme předčasné soudy, aniž bychom člověka poznali?

Nedávno na pohovor přišla dívka v sárí a s šátkem zahalujícím vlasy. V testu byla ze všech uchazečů nejlepší, přesto nebyla přijata.
Proč? Čeho jsme se obávali? Toho, že na polední pauzu dorazí její manžel Alibaba i se svými čtyřiceti loupežníky? Nebo toho, že žena v poledne vytáhne kobereček a pomodlí se? (Já osobně jsem pro povolení času na modlitbu/meditaci v průběhu pracovní doby. Když se to tak vezme, kuřácká pauza je skoro všude povolena, a přitom to je droga a zvyk, který škodí zdraví. Modlitba nebo chcete-li meditace, je tělu přínosná činnost a k té se lidé staví jako k něčemu, co je podivné a výstřední.)
Nevím, přijde mi, že my v srdci Evropy jsme v tolerancí sto let za opicemi. Ve firmách, které jsou prorostlé se zahraničím, je běžné setkat se u zaměstnanců s jakoukoliv rasou či náboženstvím.
Myslím, že se ještě máme co učit, ale jsem optimista.
Určitě brzy přijdeme na to, že pokud je zaměstnanec šikovný, nesejde na tom, jestli vypadá jako Bob Marley nebo čaroděj ze země Oz, zda je to namyšlený playboy nebo šedá myška ve vypraném tričku.