Cesta do Rožnova

V říjnu to budou tři roky. Tři roky od posledního článku zde. Psaní mě nepřestalo bavit, neodešel jsem jinam, nezapomněl jsem - stal jsem se otcem. Bylo mi dvacet osm, stejně jako kdysi mému tátovi, když se mi narodil první syn Filip. Chodil jsem po chodbě a přál jsem si, aby vše dopadlo dobře. Nepil jsem kafe, nepromítal jsem si v hlavě černé scénáře, neměl jsem chuť si zapálit, nepsal jsem smsky, ani jsem neměl nutkání někomu volat, přál jsem si jen jedno, ať to dopadne dobře. Myslel jsem na to opravdu intenzivně, sliboval, prosil a svolával všechny přátelské síly vesmíru. Přišel porod jak z učebnice a všechno ze mě mělo spadnout, veškerý nahromaděný stres, napětí a obavy. Nespadlo nic. Pochopil jsem záhy, že spadnout ani nemohlo, protože v tomto bodě, v tento okamžik moje životní role teprve začíná. Má přesné místo i čas. Dá se najít na mapě i zapsat do kalendáře.

...

Držel jsem syna v náručí a prohlížel jeho tvář, vypadal naštvaně a v pletené čepičce legračně zároveň, já se usmíval, právě jsem se stal nesmrtelným. Lucka ležela na posteli, oddychovala, po očku se rozhlížela kolem, sbírala síly a bránila se příjemné únavě. Pro nás dva to byl zásadní okamžik našeho bytí, pro nemocniční personál rutina. Zvážit dítě. Zapsat jméno. Zašít matku. Uklidit sál. Otce poslat domu.
Cestou autem jsem přemítal nad různorodostí lidské práce, zatímco já sedím u špatně osvětleného stolu, koukám do monitoru a s mobilem na uchu se starám o to, aby se automobilový průmysl nezastavil ani na chvíli, vzdušnou čarou několik set metrů ode mne mladá atraktivní žena v mém věku dokáže na svět přivést dítě.
Odemykám dveře a vcházím dovnitř, v domě panuje zvláštní klid, je to jen pár hodin a stavba jako by zesmutněla, nedokážu to ticho docenit. A nedokážu v tu chvíli docenit ani takovou životní událost jakou je narození dítěte. Člověk by nejspíš musel přijít o rozum a proto je vám štestí dávkováno po šálcích.

...

Jako třeba včera ráno, o dva roky později.

...

Dvě malé bosé nohy pleskají chodidly o vychladlou keramickou dlažbu z Opoczna. Ještě spím. Postel se lehce zavlní, kdosi se ke mě nakloní bez jediného slova, na tváři cítím horký dech a jemnou čajovou vůni. Když zaostřím, spatřím dvě zvědavé dětské oči vzdálené od těch mých ne dál než 7 a půl centimetru. Zkoumavě si mě prohlíží. Táto pojď! A začne ze mně tahat peřinu.


...

Když čekáte druhé dítě, jste celkově klidnější a zkušenější. Týdny jsem se probíral starými digitalizovanými písemnostmi zemského archivu v Opavě a pátral po historii našeho rodu. Po lidech, jejichž nosím nejen příjmení, ale také nejspíš i podobu, povahové rysy a mnoho dalšího. Část z toho předám svým synům i já. Nevyhnul jsem se ani knihám umrtním, některé české, jiné neměcké, tu lépe a jinde zas hůř čitelné. Umrtnost dětí v sedmnáctém a osmnáctém století je děsivá. Zamrazí mě ve chvíli, kdy v seznamu mrtvých najdu svého jmenovce. Bádání je úspěšné, Valašsko vydává jedno tajemství za druhým. Propadl jsem tomu, chodívám spát ve čtyři ráno, v šest vstávám do práce.

...

30. prosince 2013. Dvě hodiny ráno. Narychlo sbalená taška. Teď? Nedochází mi všechny potřebné souvislosti. Jedeme do porodnice. Poznala to. Stejně perfektně jako před dvěma roky. Jenže. Do termínu chybí šest týdnů. V nemocnici z toho nemají radost. Konzultace přes telefon. Porodní asistentka položí sluchátko a oznamuje, že se porod pokusíme zastavit. Nevěděl jsem ani že to jde, natož jestli je to správné. Snaží se tvářit rozhodně a mluvit oznamovacím tónem, předstírá rutinu, ale není si správností toho co nám říká jistá. My už vůbec ne. Doufám, že doktor na druhé straně sluchátka ano. Zatímco sestra jde pro kapačku, která má údajně porod zastavit, odehraje se rychlá rodinná porada. Lucie na mě hledí s nešťastným výrazem ve tváři, byla připravená, dítě také, já stejně tak, nemocnice nikoliv. Kdybyste byli v Ústí, tak to odrodí, dozvídáme se později. Jenže dojedu do ústí, když ji tam povezu? A co je menší risk? Jet hodinu a půl autem nebo bránit dítěti, které chce na svět? A co když k tomu má důvod? V tiché místnosti na sebe hledí sociální pracovnice a dispečer logistiky. Zaražení. Zaskočení. V rozpacích. Dvě nešťastné oči hledají v těch mých odpověď. Rozhodnutí musí přijít rychle, jinak ztrácí sílu. Musí to být rychle, protože první úsudek bývá správný. Rozhodnu, že z nás dvou je momentálně nejchytřejší lékař na telefonu, jehož jméno neznám a kterého jsem neviděl. Třetího února přichází na svět druhý syn Kryštof.

...

Zde by mohl příběh končit. Šťastným začátkem jednoho otcovství. Ale ještě je tu ta cesta na Valašsko. Loňského roku na podzim mi zemřela babička. Dožila se jen jednoho pravnoučka, budu o ní klukům vyprávět, ale co jim vlastně povím? Jak byla fantastická, přidám pár vzpomínek o tom, jak mi jako malému chystávala jahody s cukrem, které jsem miloval? O její spíži kam jsem chodíval na sušenky a nedostižných bramborových knedlících? Ale co jim povím o jejím dětství? O tom jak prožila válku? Z hrůzou jsem zjistil, že tyhle zásadní věci nevím. Odkládal jsem to všechno na "jednou". Když jsem si o tom povídat mohl, nezajímalo mě to, když jsem si o tom promluvit chtěl, bylo už pozdě. A co moje děti a všichni, kteří přijdou po mně? Ani já už tu nemusím být, abych jim o sobě vyprávěl, až je to bude zajímat. Řešení je snadné, jeho provedení obtížné. Napsat knihu. Vydat sesbírané informace nejen o mně, ale o všech, z jejichž krve pocházím. Zúročit hodiny strávené hledání v archivech. Plány na nejbližší dovolenou? Dojet s rodinou na místo, kde naši předkové žili stovky let. Dojet do Rožnova pod Radhoštěm.

...

Ještě jsem s psaním nezačal a už vím jakou větou bude končit, bude to výzva budoucím generacím, pokračujte v psaní, pokračujte v započatém díle.