U nás na statku

V dnešní době najít práci je docela umění, a když už člověk nějakou má, tak to občas stojí za to. Hlavně to musí člověka bavit, a když je skvělý kolektiv, nechtěli byste měnit. A na to, že jsem tam zatím krátkou chvíli a na bedrech mi toho zatím tolik nestojí, tak jsem se rozhodla svoje vzpomínky, než je zapomenu, hodit tak říkajíc na papír.

První pravidlo v naší firmě zní asi následovně: Všechny věci v ledničce podléhají zákonu džungle. Což v překladu znamená, že jakmile si do ní něco vložíte, nevíte, jestli to tam ještě naleznete a taky, kdo si co první uloví, toho to je. V praxi se to osvědčilo hned první týden, ale upřímně tam existuje jen jeden člověk, ukažme si na něj. Podělila jsem se s ním o svačinu, ukradl mi z ledničky jogurt a solidárně jsem se s ním rozdělila i o snídani. Po mém výrazu a lá „Ten jogurt byl můj, Tys mi ho sežral“ se nic dalšího neopakovalo. Což neznamená, že se v budoucnosti opakovat nebude. Další pravidla se obávám, budou následovat.

Taky se mi podařilo hodit šipku ze stohu. Modřiny na mém stehně už se pomalu ztrácejí, ale 14 dní drželi, mrchy.

A taky lidi nás po dnešku musí hrozně nesnášet. Podařilo se nám se čmelákem narušit vojenský prostor. Ten pocit, když k Vám letí letadlo pro postřik a vysoko nad Vámi krouží stíhačky a v závěru na Vás přijede policie, že jim volali vojáci stěžující si na narušení vojenského prostoru.

A teď si představte, jste v kostele, hraje se na varhany, zpívá se smuteční
píseň za zemřelého a nad Vámi se v pravidelných intervalech ozývá vruuum od letadla.(Stíhačky už Vás naštěstí nehlídají, protože jste se vzdálili od jejich prostoru). Pokud nebyl nebožtík pilot, asi z toho velkou radost nemá. Po celém dnu, kdy něco děláte, řešíte něco a tohle je poslední kapka, kdy se prostě začnete hrozně smát. Trošku černý humor, já vím, ale ten smích je hrozně osvobozující.

Vojáci nás nesestřelili, nebožtík a pozůstalí nás snad neprokleli, tak by mohlo být zase fajn.