Já a moje hlava

Dnes jsem si v praxi ověřil, že dvanáctihodinová noční směna nemusí mít zcela příznivý vliv na lidskou paměť, zajedu k benzince, natankuju, u pokladny podám kartu, mám zadat PIN a... nic! Jsem v hajzlu! To není okno, to je výloha. V hlavě prázdno, není kde brát. To je vesmír před velkým třeskem. Hotovost v peněžence žádná, rozhoduji se pro nápovědu přítelkyně na telefonu a volám slečně Lucii. Nikdo jiný ty čtyři číslice znát nemůže, kromě mě, jenže já mám v hlavě teprve prvohory a slečna Lucie nejspíš půlnoc. Vyzvánění mi zpříjemňuje hlas Jirky Macháčka.... mobil zvoní dlouho, nakonec už ani Jirka Macháček nevěří, že to někdo zvedne, nevěří tomu ani obsluha, ani pán co by chtěl platit a co na rozdíl ode mně nebyl evidentně na noční. Snažím se uklidnit, obsluha kouká, pán vedle taky kouká.... jenže všichni mají smůlu, všichni musí počkat na vynález knihtisku, pád bastily, průmyslovou revoluci a nakonec i rozvoj bezhotovostního bankovnictví, pak zbývá už jen krůček nebo pět.... motor naskočí, mlha se rozestoupí, něco zkusím.... v pořádku a dobrou.