SAMOZŘEJMOST

Samozřejmost – tak často se jí oháníme a víme přitom vůbec, co to vlastně je, ta samozřejmost? Naprosto samozřejmě třeba dýcháme. Většinou ani tomu nevěnujeme pozornost, je nám to vlastně jedno, vždyť je to samozřejmost. Ovšem jen do té doby, dokud dýcháme tak nějak samozřejmě. A nemusíme dostat zrovna rakovinu plic či astma, abychom si takové samozřejmosti, jako je dýchání, začali všímat. Stačí hloupý katar průdušek a co bychom za to dali, kdyby se nám zase dýchalo hezky. To jsou ty chvíle, kdy si samozřejmých věcí začínáme vážit – totiž teprve tehdy, když se stanou nesamozřejmými. Dokud jsou samozřejmými, nevážíme si jich. Je tedy samozřejmost jenom synonymem nevážení si něčeho?

Za samozřejmé se zkrátka neděkuje – jako by ani nebylo. Pustíme si kohoutek, teče nám voda. Samozřejmě. Proč bychom za to děkovali – navíc, když za ni platíme.  Nesamozřejmost vody oceníme teprve tehdy, když neteče. Zato hodně rychle.  Z čeho si uvařím kávu? Čím spláchnu? Jak ze sebe smýt pot? Děkovat za to, že teče, sice nemáme potřebu, zato jakmile přestane, pěkně nás to vyvede z míry a láteříme ostošest. Nepoděkujeme ani, když ji zase pustí – no to je přece samozřejmost, máme na to nárok! Kdysi jsem párkrát pobýval v jednom  městě v cizí zemi, kde pouštěli vodu jen dvakrát denně na hodinu. V každém bytě tam proto měli ještě v koupelně u stropu cisternu, která se v tu požehnanou dobu napouštěla, aby i po zbytek dne nějaká voda k dispozici byla. Voda tam totiž nebyla samozřejmost. Přitom v témže městě se mi chlubili archeologickými vykopávkami rozvodů teplé a studené vody, které tam fungovaly v době, kdy naše dějiny ještě neexistovaly, a to ani v legendách. Přišlo mi to tenkrát absurdní a nevysvětlitelné, že o nějakých patnáct století později jsou na tom s vodou hůř, než zřejmě kdysi ve starověku. V duchu jsem to připsal  tomu, že o samozřejmé věci se jaksi neusiluje. Tak dlouho, až se zničehonic stanou nesamozřejmými a ztratíme na ně nárok. A nemám na mysli zdaleka jen vodu, pochopitelně.

Ano – nárok.  Jestli třeba právě on nebude tím zakopaným psem. Věci samozřejmé si zpravidla nárokujeme. Tak nějak automaticky. Je přece samozřejmé, že na nás musí každý brát ohled, ve všem se nám snažit vyjít vstříc, proč za to děkovat. Na to, co pro nás dělají druzí,  si zvykáme tak rychle, že  si toho časem přestáváme všímat. I doma. Možná dokonce hlavně doma.  Teprve, když nenajdu oblíbenou košili vyžehlenou, dojde mi, že mít ji připravenou ve skříni, není až taková samozřejmost. A možná jsem za ty předešlé ani nepoděkoval? Mám nadávat anebo naopak začít děkovat za každou příště vyžehlenou? Že to je přece jasné? Fakt?! I u vás doma? No tak… Trošku víc upřímnosti by to chtělo. A nejde přece jen o košile, to byl jen takový letmý příklad z mnoha dalších. Ale komu by se do takové upřímnosti chtělo, že…? Chápu, nejsem jiný.

Děsně mě taky vytáčí, když mi přítel na různé otázky odpovídá slůvkem „samozřejmě!“ s oním podrážděným vykřičníkem na konci. Nic přece není samozřejmé! Nebo aspoň skoro nic. Pokaždé mě to jeho odseknutí nadzdvihne a mám chuť vypěnit, ale většinou se ještě včas stačím zarazit. Vím totiž moc dobře, od koho to pochytil.  Dal jsem si proto závazek, že slůvko samozřejmě ze svého slovníku vypustím. Neřekli byste, jak je to zatraceně těžké. Cože, že to samozřejmě víte? Ehm… Ehm… Tak pardon ;-)

Praha, 21.11.2014

https://www.youtube.com/watch?v=_O9g5OOf93Q