Tchýně

Jsem zoufalá. Zoufalá ze své tchýně. Zoufalá z podlahy za dveřmi. Podlaha totiž vrže. Nachází se na společné chodbě, kterou sdílím právě s tchýní a tchánem, kteří žijí ve stejném domě, o patro víš. Mají také dceru. Všichni mě milují. Možná víc než jejich syn a bratr. Tahle podlaha co vrže, ve mně vypěstovala fobii. Nebo že by snad události, které následují? Mám totální averzi ke všem zvukům z chodby.

Sedím v obýváku a píšu, pracuji, ležím, sedím, jím nebo cokoli….

10:06

Vrz…vrz..vrz… bum, klap, skříp a…. ťuk, ťuk, ťuk…..

„Ahoj, přinesla jsem ti letáky.“
„Jo děkuju“ zarputile civím do počítače, což je mi k ničemu, protože dáma již stojí uprostřed obýváku.
„Ty dnes nejsi v práci?“
(Ano jsem a ty se bavíš s mým klonem!!!!)
„Ne, ne, dnes mám volno.“ civím do počítače, to nepomáhá.
„A už si to slyšela……? A venku je dnes hezky, že….? A viděla si včera ten a ten seriál….?“
„Ne, byla jsem v práci…“ Chyba! Obrovská! Následuje podrobný popis všech důležitých událostí ve zmiňovaném seriálu, který trvá maximálně 50 minut, ale jelikož je potřeba obeznámit mě i se všemi reakcemi a obrazovými vjemy, které bych normálně viděla, kdybych se já, kráva, dívala, protáhne se vyprávění zhruba na dvojnásobek.
Musím podotknout, že stále stojí, nevyzvala jsem ji, ať se posadí, ani jsem nenabídla kávu. Civím do počítače.
„Tak ahoj a podívej se na ty letáky.“

Ufffffffffffffffff….. jdu na záchod. Ne zvracet, i když ani to by asi nebyl problém.

12:18

Vrz…vrz..vrz… bum, klap, skříp a…. ťuk, ťuk, ťuk…..

„Ahoj, jak se máš?“ přišla sestra.
Rozhovor s hodnotou nula nula nic mě naprosto vyčerpal, jdu kouřit. Nejdřív si však poslechnu všechny zvuky s chodby, jestli tam náhodou někoho nepotkám. Nic. Ticho. Paráda. Vyrážím…vrz, vrz, vrz….

„Jééé, ahoj, ty kouříš?“ Mám dost! Ona má snad radar. Nemůže mě přeci nahoře slyšet. Nebo že by ano.

13:15

Zdrhám do „klidu domova“ chci cvičit. Oblečená do příslušného oblečku se potím na přístroji, který mi zaučí dokonalou postavu, když v tom….

Vrz…vrz..vrz… bum, klap, skříp a…. ťuk, ťuk, ťuk…..

„Ahoj.“
„Ahoj, co mi neseš?“ celá propocená civím na tchána.
„Nic, přišel jsem se na tebe podívat.“
(ano, správně jsem zvířátko v zoo, na které je třeba hodit se dívat)
„Aha a jak se máš?“ zeptám se ze slušnosti, protože tchána mám jinak fakt ráda.

Když povídá asi 10 minut….

Vrz…vrz..vrz… bum, klap, skříp a…. ťuk, ťuk, ťuk…..

„No kde seš, já tě hledám.“ její příchod doprovází zvuk připomínající stíhačku. A mám je tu oba.

O půl hodin později zuřím. Tady kdyby člověk chtěl spáchat sebevraždu, tak nemá šanci. Asi si budu muset najít spíš nějaký strom, ve vedlejším státě.

14:16

Jdu to vydýchat s cigárem. Asi v polovině mého odpočinku se zjeví tchýně, v ruce keramické postavičky, které se mi zdají povědomé. Také že ano, jsou moje. Tedy byly moje, než jsem se rozhodla, že uklidím a vyházím přebytečné krámy. Spolu s běžným odpadem putovaly zabalené v pytli na odpadky do popelnice.

„Šla jsem vynést koš a našla jsem tohle, to je škoda vyhodit, nebude ti vadit, když si to vezmu, že ne?“

Má další myšlenka je jasná. Mají lepší stromy v Německu či na Slovensku?