Horror or honor

Stále mě překvapuje, že se některé věci v životě nemění. Co se mění, je jen všeobecná míra tolerance. Když jsem před rokem zjistila, že mě má drahá polovička po narození našeho syna podvádí s kolegyní z naší společné práce, myslela jsem si, že se zboří svět. Kdo by to byl řekl, svět stojí dál. Už jsem "stejná" jako nadpoloviční většina naší populace, tedy rozvedená, a za ten rok jsem se naučila víc, než za šest let dřívějšího života. Sice jsem utržila nějaký ten šrám, ale získala jsem tolik skvělých příležitostí, že dnes můžu s jistotou říct, že té dámě děkuju z celého srdce. Otevřela mi oči, byť je to zkušenost, kterou bych nikomu nepřála. Proč se k tomu ale vracím. Dnes jsme s kamarádkou provětrávaly dítka na hřišti a ona mi vyprávěla o jedné paní od nich z vesnice. Bylo to jako přes kopírák. A tak vlastně nevím, kde se zase stala chyba. Jediné co vím je, že to tak je, bylo a bude vždycky.