Albertovský underground

Má maličkost proplula turnikety zdejšího Penny marketu. Kroky mě neomylně táhly k oddělení pečiva za rohem. Když jsem za inkriminovanej roh zašla, nastal šok. U chlaďáků s masem, vejci, jogurty a podobnými mňamkami stála moje třídní a angličtinářka v jednom. Chvilku jsem zvažovala, jestli ji pozdravit, protože jsem ji viděla před půl hodinou ve škole. Tak jsem to řízla oklikou a věřila jsem, že ji nepotkám. Ale protože jsem stále naivní a svým způsobem blbá, tak mi nedošlo, že se s ní stejně potkám, protože podél mimo jiné regálu s pečivem se jde k pokladnám.

           „Aaa, dobrý den!“ dělala jsem slušnou studentku, když naprosto nevyhnutelně prošla kolem, zrovna ve chvíli dávání donutu s čokoládovou náplní a polevou do pytlíku. Hmmm, čokoláda. Svým způsobem chápu všechny čokoholiky.

 Taky mě pozdravila, a protože jsem za ní nechtěla vystávat důlek ve frontě, rozhodla jsem se po okružní pěší jízdu napříč obchodem. Periferně jsem zahlídla červenou halenku a napadlo mě, že si ze mě už někdo dělá fakt srandu. První angličtinářka a teď i matikářka? Anebo mám už přeludy. To bude ono, prostě už mi hráblo.

         Kroužení po obchodě mě brzy přestalo bavit, a protože angličtinářka už byla fuč, zatočila jsem k pokladnám. A koho za sebou nepotkám, matikářku. Tak jsem pozdravila a byla jsem vnitřně ráda, že netrpím halucinacemi a hurá pryč.

      Začala mi vibrovat kapsa a já se zvesela zpovídala mámě, na koho jsem narazila.

„Mám nervy vybraný na den dopředu,“ zasmála jsem se. Je až neskutečný, jak jsem naivní. Nedá se toho zbavit? Prý se toho člověk zbavuje samovolně v průběhu života…

        Moje další zastávka vedla do Albertu, kde jsem si chvilkově přivlastnila croissant do klece z igelitového pytlíku, protože ten pro změnu nemají v Penny. Moje malá procházka po skoro všech pro mě blízkých obchodech se blížila ke konci a já už se těšila na postel. Pokladní, taková mladá holčina, mi vtiskla do dlaně zpátky drobný, já si je vsypala do peněženky a peněženku schovala v kabelce. Zapnula jsem zip a chystala se do druhé kapsy dát koupený croissant. Ruka objímající ucha igelitového pytlíku se zastavila na půl cesty.

       „Dobrej, pojďte se mnou,“ chlap z ochranky mi ledabyle ukázal jakousi kartičku a já ho s nákupem stále v ruce následovala. Zašel za plachtu vedle pultu s uzeninami a mě se pomalu začala točit hlava.

„Tak mi ukažte, co máte v tý kabelce. Otevřte tu kabelku,“ vyzval mě a k točení hlavy se přidaly závratě a pocení. Z principu, chápete.

„Peněženka, a tohle je z Penny marketu,“ ukázala jsem na donut.

„Máte z toho Penny marketu lísteček?“

„Ne.“ Krávo! Ty jedna blbá krávo!

„Tak počkáme na kolegu.“

      Sevřela jsem pevně ucha kabelky. Ve vedlejší kapse, kterou jsem neotevřela, jsem měla ještě čtvrtku chleba k večeři a klíče. Chleba jsem koupila v jedné samoobsluze, kterou máme hned kousek od bytu. Za sedm korun.

„V klidu… Zatím,“ snažil se mě uklidnit, když viděl, že se očividně třesu. Věděla jsem, že můžu být v klidu. Ale vždycky je nějaký malý ale.          

   Víte, je jeden druh donutů, kterej prodává jak Penny, tak Albert. A kdybych si koupila ten, tak je to konečná. Já jsem ovšem mlsná a „čistokrevně Pennyovský“ mi chutná víc. To je snad poprvý, co mě můj mlsnej jazyk zachrání.

      Dorazil kolega, nastala výměna stráží a pan „Dobrej, pojďte se mnou,“ zmizel. Zarývala jsem nehty do uší nebohý kabelky, která za nic nemohla a měla jsem pocit, že sebou každou chvilku v tomhle skladu nebo co to bylo, seknu na zem. Neodvažovala jsem se pohnout, podívat se na mobil kolik je hodin, možná jsem ani nemrkala. Můj průvodce Albertovským undergroundem se vrátil a poprosil mě, jestli bych mohla vyndat ten nákup z Penny. Jasně, chce si zjistit, jestli se to tu prodává. Zašel někam dozadu a já věděla, že mám vyhráno. Chodím sem nakupovat už několik let a zdejší sortiment pečiva mám v malíku. Mě nenachytáš.

      Taky že ne. Nákup mi vrátil a omluvil se, já jen kývla a vylítla zpoza plachty. Využila jsem prázdné, ale odemčené pokladny, kterou jsem prošla k východu a hurá domů. K posteli. Večeři. Učení a notebooku. Něco mi stejně říká, že se teď pokusím Albertu vyhýbat. Anebo se pokusím chovat ještě míň podezřele. A pokud toho sekuriťáka někdy potkám třeba při odchodu z mých „dalších nelegálních nákupů,“ tak se usměju. Na truc. Protože ze mě nikdo idiota dělat nebude. To můžu jenom já. A pár lidí, kterejm to dovolím.