Pojízdná ZOO

Otevírají se dveře, kupuji lístek a vstupuji. Neprocházím turniketem. Je brzy ráno a lidé kolem mě vypadají tak, jako kdyby se chystali na casting seriálu Walking Dead. I já možná dostanu roli. Několik lidí mi říkalo, že si časem zvyknu na brzké vstávání, do teď nechápu, kde na tohle přišli. Nesmysl.

Každé ráno je v podstatě stejné a každé ráno je „nepřítel“ někdo jiný. Jsem poměrně velký člověk, a velký myslím rozměrově, jelikož velký významově teprve budu. Vždy si sedám na místa, kde je více místa na nohy. Jsou to moje místa a nechápu skutečnost, že tam většinou sedí nevelcí lidé s kamarádem batohem. Měl by na to být zákon nebo minimálně vnitřní řád. Velcí lidé napravo, děkuji.

Funguje to tak, že uvidím volné místo a sedám si. Někteří účastníci to mají trochu jinak. Pravděpodobně po vzoru pana Špačka mají potřebu se ptát, zda je skutečně volné místo vedle mě volné. Zkoušel jsem různé triky, jak tomu zabránit. Nejlépe fungují asi sluchátka, ale musejí to být ty velké sluchátka. Klasické sluchátka se lehce přehlídnou. Samozřejmě to funguje v kombinaci s pohledem z okna. Druhý způsob je spánek, ale ten mě většinou nezachrání, lidé mě rádi budí. Třetí způsob je kniha, ale ta vás jen potěší a od úžasné otázky „je tu volno?“ vás nezachrání.

Tohle je jedna z věcí, která mě fakt dokáže nasrat. Jako kdyby to věděli a schválně mě provokovali. Když už mě nikdo nepožádá o povolení sedět, tak přijde další paráda. Přichází velká opravdu velká potřeba vidět do stran, kde se autobus nachází. Skla naprosto zadýchaná a většina lidí má potřebu, a to i přestože nesedí u okénka, začít utírat sklo. To vypadá na díru na trhu. V každé sedačce bude utěrka a leštěnka, lidé budou spokojeni. Řidič ostatně také. Já ne.

Jsou to ale i další věci, které mě přivádí k šílenství. Moment, kdy zjistíte, že za vámi sedí mladý klub karatistů. Nebo lidé, kteří deset kilometrů před zastavením stojí na schodech a už by rádi vystupovali. Ještě tu máme další trhlinu na trhu aneb „kuchařka z autobusu“. Někdy používám sluchátka i jako špunty do uší, bohužel i přesto slyším, co Hanička vařila o víkendu a jak boží recept našla.

Chápu, že mé smýšlení je jiné, a že většina lidí to tak nemá. Mě osobně to ovlivňuje celý následující den. Unavuje mě to. Nemůžu si pomoct.

Musím na to ale koukat z jiné stránky. Tolik vzácných exemplářů za 43,- Kč. Fakt je ten, že i kdyby lidé nedělali nic z těch špatností, tak budu nasraný. Každý den ty stejné tváře, ty stejné pohyby.

Jsem jediným návštěvníkem „pojízdné Zoo“ nebo jediným exemplářem?

„Dobrý den, máte tu volno?“