S Českými drahami po republice

Zkratku ČD zná v České republice pravděpodobně úplně každý. České dráhy jsou společností velmi diskutovanou, z vlastních zkušeností vím, že především v negativním slova smyslu. A musím přiznat, že se tomu nedivím. Vše začíná na nástupišti. „Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění vlaku.“ Samozřejmě je čirou náhodou, že zkratka ČD dokonale vystihuje také heslo „Čekej dlouho.“ Ano, minimálně o pět minut se zkrátka vlak zpozdit musí. Ovšem pokud by se náhodou našel někdo, kdo s touto skutečností počítá a dorazí na nástupiště byť jen o dvě minuty později, vlak mu ujede před nosem.
Samostatnou kapitolou je poté hlášení o přijíždějícím vlaku. „Vážení cestující, vlak dorazí k nástupišti číslo dvě, kolej druhá.“ Všichni chápaví a již několikrát zvážení lidé se tedy přesunou na nástupiště číslo dvě, kolej druhou, zatímco hlas z amplionu opět zváží všechny cestující a oznámí jim, že vlak právě dorazil k nástupišti. Pravděpodobně pro případ, že by si toho někdo nevšiml. Někdy mám dojem, jako bych z odjíždějícího vlaku v dáli slyšela větu: „Vážení cestující, vlak právě odjel z nástupiště číslo dvě, kolej druhá.“
Dejme tomu, že člověk všechna hlášení přežije a nastoupí do - nejlépe správného - vlaku. Samozřejmě do vagónu první třídy. Přeleze tedy hned do toho vedlejšího, protože ačkoli v první třídě nikdo nesedí, bez správného lístku je vám tato skutečnost k ničemu.
Ve vlaku, kterým jedete, jsou již jen dva další typy vagonů. První se mně osobně zdá přívětivější. Prázdný, ovšem s rezervacemi na všechna místa. Alespoň si člověk na pět minut sedne, než ho slušně či neslušně vyhodí majitel místenky.
Druhá možnost je vagon pro matky s dětmi. Nejenom, že je člověk nucen zůstat stát v uličce. Navíc ještě musí poslouchat křik dětí a jejich rodičů. Respektovat dětské pobíhání po kupé popřípadě po celém vagonu, protože dovolíte-li si snad jen protočit nad tím oči, některá z maminek vás začne poučovat o tom, jak se chovat ve společnosti. Vyhnout se běžícímu dítěti v uličce široké sotva pro jednoho štíhlého člověka není zrovna snadná záležitost. Zvlášť pokud člověk štíhlý není.
Navíc pravděpodobně vždy schytáte toho nejširšího průvodčího ze všech. Máte asi tak pět vteřin na rozmyšlení, zda se k němu postavíte čelem či zády, až vás bude míjet. Samozřejmě si vyberete záda a váš obličej zanechá na okýnku vlaku orosený otisk. A tento postup opakujete v každé stanici, protože raději políbíte sklo než člověka, na kterém závisí pohodlí vaší cesty.
Jakmile však uslyšíte slovo „občerstvení,“ víte, že se tělesnému kontaktu nevyhnete. Vyberete si v rychlosti kupé s nejméně uječenými dětmi a i se svými zavazadly se do něho nacpete, přestože je v něm už tak více než plno. Vozík se sladkostmi za nekřesťanskou cenu a s rychlovarnou konvicí, která slouží k uvaření kávy za ještě nekřesťanštější, se do uličky sotva vejde. O to větší div je, že se vagonem protáhne muž, který vozík tlačí. A tak zatímco sedíte na klíně jedné z maminek stále ječících dětí a modlíte se, aby si nic neobjednávala, ratolesti vesele vybírají mezi sladkostmi na vozíku. A tak přestože vás jedno z dětí polilo horkou čokoládou a druhé vám šláplo na nohu, alespoň se zasmějete, když slyšíte, kolik za své hodné dětičky maminka utratila peněz.
Jakmile se na další zastávce začnete radovat, že jedna z hlučných rodin opustila vagon a vám se tak uvolnilo místo k sezení, objeví se další, pravděpodobně ještě hlučnější skupinka. Pokud jste slušný člověk, uvolníte místo a jdete se zase na chodbu líbat s oknem. Pokud ne, zachováte se úplně stejně po několika minutách, protože průvodčí vás laskavě požádá, abyste uvolnil místo té mamince a jejím hodným dětem. Některé z nich (pravděpodobně to nejhodnější) na vás ještě udělá dlouhý nos.
A pokud se v další stanici vagon vyprázdní a nikdo nový nepřistoupí, můžete si pogratulovat, přežili jste další z cest.