Ranní vstávání

Znáte to: Vzbudíte se a řeknete si: „Hurá, pondělí!“ Počkat, to asi ne, zkusíme jiný začátek.
Znáte to: Vzbudíte se a řeknete si: „Dnešek bude super!“ I když ne, to taky asi ne. Protože je přece to pondělí… Tak zkusíme ještě něco jiného…
Znáte to: Vzbudíte se a řeknete si: „Hurá, mám ještě minutu, než mi zazvoní budík.“ Ne, to je asi taky blbost…

Znáte to: Vzbudíte se a neřeknete si pro jistotu vůbec nic. Prostě jenom pošlete svou napůl bezvládnou ruku na výpravu za vaším mobilem. Takže osaháte noční stolek, okenní parapet, chvíli šátráte pod peřinou…
...a potom se vaše další kroky liší, podle toho, do které z následujících kategorií patříte.

Kategorie 1: Ještě pět minut, mami – Budík nezvonil. Až zvonit začne, tak ho přece snadno najdete. Nejspíš máte ještě minutu. Nebo možná pět. Nebo možná dvě hodiny, pět hodin? Jste líní otevřít oči a zjistit, zda je stále tma, nebo se již rozednívá. Takže se jen otočíte na bok a zavrtáte se hlouběji do peřiny, přičemž vás mobil začne tlačit do žeber. „Aha, tak tady jsi,“ řeknete si bez zájmu, zopakujete si předchozí teorii o tom, jak dlouho ještě můžete spát a pokračujete ve své půlnoci. Ačkoli je devět hodin ráno a vámi zalehnutý telefon pouze nedostal dostatek prostoru na to, aby vás vzbudil.

Kategorie 2: Co nadělám – Když svůj mobilní telefon zkrátka po hmatu nenajdete, otevřete oči a pět minut zíráte bezcílně do stropu. Pro představu je to asi takové zírání, jako to, které provádíte, když se máte učit, ale ten strop je zkrátka zajímavější než uhlovodíky, lomené výrazy, pohlavní ústrojí člověka nebo čárky před „a“. Potom se pomalu zvednete, zjistíte, že mobil ležel pod vámi a tudíž nedostal dostatek prostou proto, aby vás vzbudil. Zanadáváte a začnete nestíhat. Při vynechání snídaně však do školy na rozdíl od členů první kategorie dojdete nakonec včas. A automaty s nezdravým jídlem to vždycky jistí.

Kategorie 3: Cholerické vstávání – Na stole není, na parapetu taky ne, pod peřinou ho taky nenahmatáte. Zopakujete celý postup ještě jednou než otevřete oči a prudce se posadíte na posteli. Mobilní telefon vymrštěn tímto pohybem z deky odletí na druhý konec místnosti, což vám znemožní zjistit, kolik je skutečně hodin. Nástěnné hodny totiž nefungují už tři století. A hodinky, co máte na ruce (a nejlépe díky spánku obtisknuté i na čele) nefungují už století čtyři.
Podle slunce usoudíte, že si ještě stihnete kartáčkem vyrazit… tedy vlastně… vyčistit zuby (ono se to u choleriků často nepozná, o co se vlastně snaží), pak půl hodiny vybíráte, jaké oblečení si vzít, protože na sladění košile s tkaničkami u bot je času vždycky dost. Do školy dorazíte jako první a získáte tak pověst toho, kdo „tam snad i spí“, protože ať se vaši spolužáci snaží jakkoli, nikdy nedorazí dřív než vy.

Ano, já osobně patřím do kategorie poslední, proto je její popis nejdelší. Zaspat se mi ale naposledy podařilo v osmé třídě základní školy. Co z toho tedy plyne? Třikrát sláva cholerikům!