Zapomenout

Zapomenout. Je to vlastně strašně prosté… Stačí se stát nemyslícím strojem, zařadit takzvaného autopilota, který funguje u většiny lidí hlavně po ránu při cestě do práce. Zaměstnat mysl, aby se netoulala tam, kde nechceme. V bludištích toho, co se stalo, co mohlo být a jak to bude. Pečlivě si vybrat ladící oblečení, doplňky, doslova si do krvava vydrhnout zuby, nachystat oběd a jít do práce. Tam nasadit profesionální úsměv, na poradě se ze slušnosti usmát šéfovým vtipům, které ne že nechápeme, ale prostě je vypouštíme. Odvedeme co nejlepší výkon, přitom podvědomě oddalujeme svůj odchod domů. Tam se navečeřet, osprchovat a jít spát. Je to kolotoč, rutina, z které vytrhne občasné pozvání na pivo nebo schůzka. A funguje to. Ale ne napořád. V odrazu výkladní skříně vidím někoho, koho jsem kdysi znala. Naklání hlavu na bok a zdvihá levé obočí tak vysoko, až to není skoro možné. Vlasy odkryjí nové náušnice, které ladí s lakem na nehty a novými botami. Nikdy jsem tak malicherná a parádivá nebyla. Líbilo by se mu to, pomyslím si. V tu chvíli je vše zpět. Bezmyšlenkovitě zavřu oči, přejede mi mráz po zádech při vzpomínce horkého dechu na mém krku, při pohledu do očí, které už nechtějí lhát. Zapomenout… je to přece tak prosté.