exkrementální fejeton

Chápu, že když máte svou vlastní restauraci naproti památce UNESCO a denně se vám lokálem trousí stovky nehostů směrem k toaletám. Tak vás to brzy přestane bavit a začnete od nich vybírat bůra za možnost úlevy. Ale když po vás chce hajzlbába pětku za totéž přímo v oné státní památce, do které jste si navíc před hodinou a půl zakoupili vstupenku v hodnotě několika stokorun, tak si celkem přirozeně vzpomenete na zákon reciprocity. Požadovanou taxu tedy uhradíte dvoulitrem a sezónní podnikatelku v oboru fekálním s úsměvem požádáte o vystavení daňového dokladu. Pořádek dělá přátele a v toaletním byznysu toto heslo platí dvojnásob.

V našich luzích a hájích jsou si výše uvedené pravdy asi nejlépe vědomi na Českých drahách, neboť někteří jejich zaměstnanci jsou bytostnými vyznavači pořádku. Řády jsou pro ně něčím vyšším, něčím přesahujícím, něčím - co dokáže potlačit i selský rozum.

Není to tak dlouho, co jsem se svými syny čekal na přípoj v jedné nejmenované stanici menšího dopravního významu. Napadlo mne, že by bylo dobré si před samotnou jízdou zajít kolektivně na toaletu. Obrazy čeho všeho jsou na pojízdných záchodech lidé schopni, se do mé paměti vryly sice už dávno, ale nejspíš doživotně. Odvedl jsem nás tedy ke dveřím do oné místnosti, od nichž jsem však byl nepřehlédnutelným befelem odeslán k pokladně. Slušně jsem poprosil obsluhu o klíč a dočkal se otázky, kolik z nás se chystá drážní WC navštívit. Nechápal jsem a poctivě přiznal, že všichni. „To je kolik?“ ptala se mě jako školáka. „Tři.“ Vypadlo z otce počtáře. Paní nás akurátním pohledem kontrolně sečetla a nesmlouvavým ukazováčkem udeřila trojku na klávesnici. Informační systém se dal do neviditelného pohybu a přivedl na svět jízdenku, která byla doslova - na hovno. Zaplatil jsem příslušný obnos a vydávanou jízdenku pro tři… přebíral s úsměvem na rtech a jistotou, že u ČD by se za příplatek dala koupit snad i zpáteční.