Škola, základ života... nebo ne?

     Když se člověk po určité době zpětně zamyslí nad léty, která prožil ve školních lavicích, pravděpodobně zkonstatuje, že dny v nich strávené mu daly základ pro úspěšné další fungování v dnešní společnosti.
     Alespoň tak to podle mě vypadá z úhlu pohledu člověka, který chodil do školy
za minulého režimu. Škola má zpravidla determinovat člověka, aby byl přínosem pro společnost a má jej připravit na budoucí život. Ve své době, ať bylo politické pozadí jakékoli, škola svůj účel v obecném měřítku plnila vesměs úspěšně.
     Právě proto usuzuji, že příchod demokracie, a tím pádem i větší tolerance, co se týče pravidel chování studentů díky zrušení fyzických trestů v kombinaci s příchodem „svítivých krabiček“ a následný objev prokrastinace, naprosto otřásl morálkou současné generace studentů v samotných základech.
     Když totiž dnes uvědomělý student (biolog by jistě řekl ohrožený druh) vejde do školy, připadá si nějakým zvláštním způsobem vyšší. Ale proč? Nemohl přece vyrůst za jednu noc. Stojí na chodbě plné svých spolužáků, jejichž obličeje však nevidí. Všichni se totiž dívají do oněch krabiček, jako by to byla nějaká svátost, od které očekávají spásu. Nevnímají, co se děje kolem nich. Všechno důležité se přece dozví na internetu.
     Vznikla nám tedy „generace sklopených hlav,“ jejíž obzory byly zúženy na několik pixelů (ty jim zřejmě postačí). Tato generace, která ve škole čím dál častěji hází drzé úšklebky
na „staré školy,“ si určitě velice dobře „uvědomuje,“ co dělá. A tak „starým školám“ nastal donkichotský boj o duše studentů, v nichž se snaží probudit alespoň malou jiskřičku zájmu
o vědění. „Záviděníhodný“ úkol, který je čím dál tím víc obtížnější. Koneckonců, když mají ve škole tak málo práce, proč jim ji nepřidat, že?
     „Já se jenom dívám, kolik zbývá do zvonění…“ nebo „dobře, už to schovávám, nemusíte se hned tak vztekat…“ – tyto a jiné repliky dnes můžeme v nejrůznějších slušných (vzácněji) i vulgárních (mnohem častěji) úpravách slyšet v čím dál větší míře. A úcta ke starším? Trend minulého století.
     Naše generace si neuvědomuje, co jim škola dává, ale soustřeďuje se na to, co budepo ní, např. jaké další video zhlédne po dalším vskutku náročném dni plném duchaplných facebookových konverzací.
     S příchodem chytrých krabiček se z nás stali pohodlní „gaučáci,“ pro které je dnes nepředstavitelné uvědomit si, že existovaly doby, kdy učitel dopředu nesděloval žákům termíny písemek (přestože to není nucen dělat ani dnes) a kdy byli žáci nuceni učit se
do všech předmětů ze dne na den. Dnes kňučíme, kdykoli nám v jednom dni hrozí dva, nedej bože tři a více předem hlášené písemky, na které máme čas se připravit. Jak tento čas však ve skutečnosti trávíme, na to jistě postupně přijde každý sám.
     I když… každý vlastně ne. Někteří z nás by se museli nejdříve nad sebou zamyslet, a to je pro ně příliš namáhavé. Bohužel mám pocit, že těchto „některých“ neustále přibývá.