Může se morální autoritou stát člověk nemorální?

Využil jsem období dovolených a na celé dva týdny se hluboce ponořil do tvorby své diplomové práce. Neznám nic lepšího, než sedět v třicetistupňovém pařáku u počítače!Za těch pár horkých letních dní jsme s Jackem Kerouacem a Nealem Cassadym stihli procestovat celé Spojené státy od New Yorku až po kalifornský Big Sur. S francouzskými existencialisty jsme popili svatobořického vína v kavárně pod Eiffelovkou a s Ernestem Hemingwayem na Kubě tři dny chytali jednu ale neskutečně velkou rybu. Po setkání s těmito velikány se mi vkradla do hlavy otázka: Může se morální autoritou stát člověk nemorální?

Jack Kerouac byl vším možným jen ne ztělesněním etiky a morálky. Byl to alkoholik, feťák, promiskuita, hospodský povaleč, náboženský mystik, poloviční šílenec, zloděj a kriminálník, přesto jeho dílo stále oslovuje buddhisty i katolíky, cestovatele a hipíky, rebelující adolescenty i jejich rodiče a prarodiče.

Francouzský preromantický filozof Jean-Jacques Rousseau bývá označován za jednoho z největších teoretiků pedagogiky v dějinách. Tvrdil, že člověk přichází na svět zpravidla dobrý a kazí se až vlivem společnosti. Psal o ideální výchově k přirozenosti a nezkaženosti, avšak svých pět dětí odložil hned po narození do sirotčince. Jeho vize, vychovávat dítě jako svobodného člověka, kterého nebudeme do ničeho nutit a budeme respektovat jeho věkové a individuální zvláštnosti, se však dere do školních škamen i více než dvě stě let po jeho smrti.

V první polovině padesátých let se v Klubu československých spisovatelů konala mravnostní prověrka, ke které byl přizván básník Vítězslav Nezval. Soudružka stalinistka Marie Majerová se autora tisíců intimních milostných veršů zeptala: „Vítku, tys náš největší milovaný básník, proč tak týráš svou Františku nedovolenými poměry s jinými ženami?“

„Protože rád mrdám,“ odpověděl Nezval, který se navíc také aktivně angažoval v politických procesech s Miladou Horákovou a Závišem Kalandrou.

Laureát Nobelovy ceny a francouzský levicový intelektuál Jean-Paul Sartre, poté co v roce 1954 navštívil Sovětský svaz, v interview, které poskytl, nešetřil chválou. Vyzdvihl zejména naprostou svobodu kritiky, občané prý zde kritizují svou vládu mnohem více a účinněji než ve Francii, fakt, že nejezdí za hranice, prý nespočívá v tom, že nesmějí, ale v tom, že neradi opouštějí svou zem. V té době v sovětských gulazích stále ještě úpěly miliony nevinných lidí. Později, podobně jako mírotvorce John Lennon, opěvoval maoismus, kterým je mimochodem inspirována nádherná Imagine. Kolik obětí však přinesla Mao Ce-tungova Kulturní revoluce, to už dnes ani historikové nedokáží přesně vyčíslit.

Kdysi jsem s nadšením četl autobiografickou knihu Lance Armstronga: Každá vteřina se počítá. Hltal jsem jeho příběh, cestu z lůžka na onkologickém oddělení až k sedmi triumfům na Tour de France. Našel jsem svého hrdinu, morální autoritu. O čtrnáct let později tato morální autorita oznámila, že to všechno byla lež. Byl prý hnán touhou po vítězství.

Zhluboka jsem si oddechl - že ono to s tou morálkou nebude zas tak horké. A tak závěrem raději připíjím na zdraví vždy pravdivému Jacku Kerouacovi: „Co budeme s našimi životy dělat? Ó, to nevím, asi je budeme pozorovat, si tak myslím. Náš domek bude mít všude napsanou pravdu, ale když to přijde pošpinit celý svět velkou černou mazanicí nenávisti a lži, tak my budeme umírat opilí v pravdě.“