Netvrdím, že se to událo přesně takhle, ale může si člověk vymyslet něco, co se nestalo?

Probudil jsem se brzy ráno a jako každý den vyrazil s dětmi do školy. V nezvykle šedivé atmosféře pozdně listopadového dne jsem brzy vypozoroval, že všichni, kdo nás míjejí, přecházejí raději na druhou stranu ulice.
Zastavil jsem se u stánku s rychlým občerstvením, kde nabízeli jen eintopf nebo pirohy, a dotázal se prodavače, proč mají všichni kolemjdoucí tak ohnutá záda. „Nedokázali unést svobodu, byla pro ně příliš těžká,“ odpověděl, aniž by hnul brvou. Ve škole mě zarazila do očí bijící uniformita - všechny děti do jednoho na sobě měly fialové košile, kolem krku žluté šátky a na nohou cvičky - asi mají dnes nějakou retro besídku, pomyslel jsem si. O to větší překvapení mě čekalo, když učitelka odmítla moje v džínách oblečené děti do školy přijmout. Výbor na ochranu dobrého vkusu mládeže by jí za to prý zatrhl vysněnou dovolenou na Krymu, kterou mají s manželem konečně schválenou. Jezdí se tam prý teď rekreovat každý, kdo ve východní Evropě něco znamená.

Cestou jsem chtěl nakoupit něco k jídlu, ale prodavačka v koloniálu po mně chtěla potravinové lístky. Samozřejmě jsem žádné neměl a nabídl jí eura, co jsem měl po kapsách, ale vysmála se mi. „Ať se nažerou té své demokracie,“ utrousil mezi zuby důchodce u vedlejšího pultu. Vůbec jsem nechápal, co se to děje. S hrůzou jsem zjistil, že z našeho kostela se přes noc stal vepřín a také knihovna dnes zůstala zavřená. Zazvonil jsem tedy na zvonek. „Čest kundo,“ zahřímal na mě ze schodů správce knihovny. „Od té doby, co musely být všechny politicky závadné knihy spáleny, už sem nikdo nechodí.“ Netušil jsem, proč mi nadává, ale objasnil mi, že tak se teď zdraví každý, kdo v naší zemi něco znamená. Odpověděl jsem pokynutím hlavy - nový pozdrav mi z jakéhosi důvodu před dětmi nešel z pussy. Ve vyprázdněných regálech knihovny zůstal jenom Jirásek, a protože jsem Psohlavce četl nedávno a Temno mě nebaví, nezbylo mi, než si vypůjčit román V cizích službách - v redigovaném vydání od Vojtěcha Filipa. V dětském oddělení jsem se svého průvodce ptal na něco od Andersena, ale bylo mi sděleno, že imperialisty a západní válečné štváče od jisté doby nevedou. Namísto Cínového vojáčka mi tak doporučil Pohádku o velikém samovaru. S díky jsem odmítnul.

V tom okamžiku mi zničehonic začalo nesnesitelně zvonit v uších… Budík! Je to budík, můj největší nepřítel mě vytrhl z té noční můry! Zhluboka jsem si oddechl, otřel pot z čela a vyrazil vstříc všední realitě krásného nového světa. Venku se mi naskytl radostný pohled, po hlavní silnici právě projížděl obrněný vojenský konvoj, který díky včerejšímu usnesení vlády opouštěl po čtyřech letech naši vlast a mířil zpátky domů za Ural. Na travnatých plochách městských parků hořely hranice, na nichž občané hromadně pálili plastové hračky z jedné spřátelené asijské země, díky nimž u nás v posledních letech zahynuly stovky dětí. Před školou se na zemi v blátě válely obrazy bývalé hlavy státu Miloše Zemana a skupina prvňáčků na ně zrovna organizovaně močila. Tento náš významný státník má být brzy v Haagu in memoriam oceněn za svůj podíl na konečném řešení ukrajinské otázky.
[Klepněte a táhněte pro přesunutí]

Když jsme vstoupili do třídy, učitelka právě zavěšovala na zeď portrét našeho nového prezidenta. Jaromíru Jágrovi, který loni ve druhém kole prezidentských voleb porazil na nájezdy proruského kandidáta Karla Gotta, nemůžou jeho odpůrci zapomenout, že je na fotografii vyobrazen v přilbě New Yorku Rangers, a není tak dostatečně nadstranický. Ale mně to nevadí. V těchto dnech, kdy v Číně už třetím rokem zuří občanská válka, jihozápad Novoruska drtí hladomor a KLDR vyhrožuje světu, že z bambusu a rýže zkonstruovala už svoji čtyřiaosmdesátou jadernou zbraň, jsem hrdý na to, že moje děti vyrůstají právě tady v České republice. Jen jednoho je mi líto, že už mé děti nepoznají krtečka, kterého jsme před časem v rámci rozvoje obchodních vztahů vyměnili za pandu. Ukázalo se, že to nebyl dobrý obchod. Krtečka v montérkách a s rýčem vyobrazila čínská televize v jednom z dílů večerníčku jako vedoucího tábora nucených prací a Český helsinský výbor ho okamžitě zakázal. No a panda letos v září pošla v ZOO ve Dvoře Králové.

A tak dnes - 17. listopadu 2019 - mířím do Prahy na Václavské náměstí slavit třicáté výročí Sametové revoluce. Sejdou se tam zase všichni pravdoláskaři a zastánci demokracie této země. Poté, co nedávno jak jinak než ve spánku zemřel Karel Schwarzenberg, nás zbylo už jen 89 - ale i tak to pořád stojí za to!