O stromech a lidech aneb Každému, co patří...

S jarem vyšlo slunce. Mrtvý pták na balkoně signalizuje, že opeřenci už jsou z výletu doma. Potkani ve sklepě z nudy žerou noviny. Příroda se probouzí a lidé vylézají z nor.
Člověk, mrazem a sněhem zatlačen do kouta, si v přírodě potřebuje vydobýt zpět svoji dominanci. Proto jsem se rozhodl, že stromy na naší zahradě neporostou tak, jak si samy zamanuly, ale že jim jejich směr určím já. A nastříkám na ně trochu chemického bordelu proti červům.
Děti pod stromem plakaly, když se zuby mé pily zakously do prvních větví a řetěz začal plivat piliny. Cesta nahoru do koruny, z níž pozorují život, se jim teď nezadržitelně rozplývala před očima. Nevím, proč je pro dítě tak důležité vylézt na strom - ale jednou snad pochopím. „A nebolí to ten strom? Co kdyby to někdo dělal tobě,“ ptala se mě vztekle dcera, když z rány začala vytékat míza. Nevěřila, že tím stromu pomáhám, že bez mého zásahu nebudou větve sílit a pod tíhou plodů života se zlámou.
Člověk potřebuje taky někdy trpět.
Stromy jsou přírodní anomálie, nehybná věc, uvnitř které je skryt život. Potkávám spoustu takových lidí. Stromy jsou mí přátelé - nicméně něčím se topit musí. Naštěstí jsou v přírodě i stromy méněcenné. Třeba olše nemá ani zlomek elegance břízy či majestátnosti staletého dubu. Chybí jí duše. Jejím údělem je zpevňovat břehy potoků či řek a jednoho dne pokorně posloužit lidem jako palivo. Pár jich na pozemku mám a tak jsem se dal do těžby. Ještě jsem neměl naloženou ani první fůru, když jsem v dálce spatřil přijíždějící auto. Zaradoval jsem se, že jedou nečekaní brigádníci. „Anonymní udání pro krádež dřeva! Budeme chtít vidět výpis z katastru nemovitostí a povolení k těžbě,“ vystoupili z auta pánové v policejních uniformách. Pozemek po dědovi naštěstí žádné známky závadnosti nenesl a papíry byly také v pořádku. „To víte, anonymní udání a my musíme vyjet,“ pokrčili bezmocně rameny a rozloučili se.
Fatálně nepochopená humanita postupně měnící se v lež.
Pokračoval jsem pokojně v práci, ale brzy mě přepadl pocit, jako by mne někdo sledoval. Zvedl jsem hlavu od pily a vidím, že mě zpoza keře někdo fotí. Tím se anonymita oznamovatele zhmotnila v jakési zkroucené bezpáteřní stvoření, něco jako přerostlého červa. „Kácíš veřejný majetek, soudruhu! Kdo ti vydal povolení, porušil zákon! Z toho se budeš zodpovídat,“ spustil na mne post-anonymní udavač. V životě mě nikdo tak neurazil!
Není nad to, když nad našimi kroky bdí bystré oko uvědomělého občana. Hned jsem poznal, o koho jde, místní parazit a chronický stěžovatel, bývalý estébák Zbyňa Hoblinka. Zapózoval jsem mu před objektivem, zahnal ho do polí a věnoval se řezání. Přitom jsem uvažoval, jaký asi musí být život člověka, kterého naplňuje radostí někoho - snad ze závisti, snad ze zatrpklosti - udat. V křoví jsem našel zdechlou kočku a měl sto chutí mu ji cestou domů hodit přes plot do bazénu, ale nakonec jsem si to rozmyslel. Myslím, že si musí vytrpět dost sám se sebou. Pustil jsem to z hlavy.
Přikládám olšová polínka do kamen - moc tepla z nich nesálá - ale mně to nevadí. Na okenní parapety klepou dlouhé větve běloskvoucí břízy, která se jako neposkvrněná dáma panensky vyjímá před domem. Absolutní rovnováha, klid a vyrovnanost. Všechno zde má své místo.
Myslím na přítele udavače, který mezitím na zápraží s fotoaparátem v ruce pozorně vyčkává, až zase dostane příležitost vytočit v chorobné extázi stopadesátosmičku. Kolik je asi takových mezi námi... čtyřicet let od exodu stále ještě neuplynulo. Společnost je plná červů. Nevím, máme se mstít, nebo se nechat sežrat?
Během pouti ke Goethovu stromu mě nedaleko Výmaru zaujal na zamřížovaných plechových vratech nápis v němčině: „Každému, co patří!“
Možná je to cesta.