Zase ráno

Další vstávání, asi nikdo z nás si neřekne jaké je krásné a jak se těšíme, až vylezeme z naší krásně vyhřáté postele a proleženého důlku. Prostě jenom s obrovskou nechutí položíte bezvládnou ruku na mobil a po několika pokusech vypnete ten řvoucí a otravný budík.
Existují dva druhy lidí, první vstanou hned na první budík (mimochodem mezi ty se řadím i já a prý je to i lepší pro zdraví, kdo ví?) a pak ti druzí, kteří mají velké množství budíků po deseti minutách, aby ten jeden nezaspali, a samozřejmě potom nestíhají vůbec nic, protože přece ještě pět minut. Po velmi náročném vypravování (naházet do tašky několik věcí, rychle proběhnout koupelnu a stihnout snídani, určitě něco zapomenu).
Následuje cesta na určené místo, do školy nebo práce, ať už si každý chodí, kam chce. V hromadné dopravě, vidím obličeje polomrtvých spolucestujících, jak se dívají do prázdna, naprosto nezaujatým a nepřítomným pohledem. Po doražení na cílový bod se přesunu do školní budovy a začíná zjišťování domácích úkolů a testů. První dvě vyučovací hodiny vůbec nevnímám a přemýšlím o tom, co se mi v noci zdálo a jestli jsem raději neměl zůstat doma nebo byla chyba rychlá a nezdravá snídaně, která mě teď tíží v žaludku. Já jsem věděl, že jsem něco zapomněl, učebnice do chemie, no tak se musím omluvit. Dobrý není to zas takový problém, ale stejně si ji budu muset půjčit od souseda. Po přetrpění několika posledních hodin se jde na oběd. Už chybí jen cesta domů zpátky do postele. A zítra celý koloběh znova. Ať už je ten víkend.