Američan v Šumperáku

Ranní kávu si každé ráno popíjím na balkoně našeho Šumperáku. Sedím a vychutnávám si výhled v Santa Monice na Tichý oceán.
Ne. Až teď se probouzím.

Svět se změnil. Za pár měsíců mi bude třicet. Kromě neustále zvyšujícího čísla se ale u mě nic nemění. Stále bez inspirace, bez chuti a s notnou dávkou nasranosti jezdím tam, kde vlastně nechci být. Od listopadu navíc platím hypotéku, sny mizí v dálce. Začínám vidět rozdíl v žití a přežívání. Moje psychopatické alterego začíná čím dál víc ovládat mé tělo. Mrzí mě to. Nechci jí ubližovat. Měla by mě poslat do prdele. Možná bych pak mohl začít cestovat, ehm?

Někdy se ráno probudím a už to nejsem já. Od rána na hovno. Bydlím asi 55km od Prahy. Do práce jezdím hodinu a půl. Dost času na přemýšlení o tom, jak mizernej „život“ vedu. Jezdím v tramvaji, kde je 26 lidí. Z toho pouze dva lidi jsou naprosto obyčejní lidé, kteří nemají iphone, facebook, blog, youtube kanál, zážitky z cest po Americe a hlavně všechnu moudrost světa. Jsem to já a řidič tramvaje.