Kino Deppka

Jak všichni jistě víme, v centru města se pilně pracuje na stavbě nového multikina. Co by nám takováto vymoženost mohla přinést, srovnání s klasickým i letním kinem a co s tím vším má společného Johnny – to vše jsem (doslova) pocítil na vlastní kůži v uplynulých měsících.
Na úvod pár možných důležitých důsledků výstavby multikina v Pardubicích:
1) Značné ekonomické potíže ostatních kin ve městě.
2) Značné ekonomické potíže mě samého.
3) Značné duševní potíže mých přátel, kteří ode mě budou muset strpět ještě více keců o filmech.
Například v našem Hlavním městě jsou multikina již značně luxusní záležitostí. Lístek zde stojí přibližně tolik, co menší vila na okraji Prahy, přičemž si navíc ještě můžete zakoupit popcorn v hodnotě odpovídající novějšímu autu z bazaru. Nechápu, jak si ten pytel s kukuřicí může za tu cenu někdo pořídit naprosto dobrovolně. V životě jsem na jednom metru čtverečním koberce neviděl tolik rozšlapaných automobilů. Personál mi zde s pitomým úsměvem prodal lístek se špatným datem, čehož jsem si všiml až v sále, když někdo seděl na mém místě a s autem v hubě mě vesele ignoroval. Zaměstnankyně svou chybu nakonec s omluvou uznala. Dobře jsme si rozuměli – oba jsme si o tom druhém mysleli, že je blbec.
S přáteli jsme si to zase jindy namířili do Hradeckého CineStaru na druhé Piráty z Karibiku. Sál byl přeplněn fanynkami doslova toužícími po Johnnym Deppovi. Ony ho milují, v peněženkách nosí jeho fotku a chtěly by s ním strávit zbytek svého života. Při promítání jsem byl každých pět vteřin ze všech stran pod tlakem obdivovatelek vzdychajících nad Johnnyho dokonalostí, v sále to smrdělo (vonělo?) rumem a všichni chroupali velké pytle pražené kukuřice z bazaru.
Když se ale náš hlavní hrdina v jedné scéně líbal s herečkou Keirou Knightley, strhla se v kině nekontrolovatelná vřava. Divačky se zvedaly ze sedadel, v řetězové reakci adresovaly Keiře ty nejtvrdší nadávky, začaly vytrhávat sedadla ze svých míst a vrhaly je (i sebe) proti plátnu. V hromadné bitce si za řevu trhaly vlasy, z puchu onoho rumu se vyklubalo pár molotov koktejlů a brzy bylo strženo celé plátno. Rozjařené dívky se marně snažilo uklidnit pár chlápků z ochranky. Bůhví, jestli ti ubožáci budou ještě někdy chodit.
Všichni ostatní chlapi už dávno odešli ze sálu do baru na pivko a úspěšně se shodli, že Keira je kost. Jednomu se prý docela i líbil Johnny, ale to bylo všem jedno.
Ani v letním kině jsem se nevyhnul filmu s Deppem, ale tam mi pili krev spíše komáři. Někteří lidé dělali kotrmelce před filmovým plátnem (hádáte správně – šlo o sázku a taky je osobně znám), smrděly tu světlušky (cigarety viditelné ve tmě) a když jsem zrovna rozdělal nové balení chipsů, vždycky mi nějakým záhadným způsobem během pěti vteřin zmizel celý jeho obsah. To zřejmě zapříčinili ti lidojedi, kterých se v té tmě bála má kamarádka. To už na mě bylo opravdu trochu moc. Prý tam někde opravdu jsou.
Staré dobré klasické kino jsem navštívil pouze dvakrát, přičemž jednou jsme v sále byli pouze tři návštěvníci. Rozvalil jsem se na sedadle a oproštěn od lidožroutů jsem chroupal brambůrky, jejichž cena by nestačila ani na stěrače těch pražských popcornů. Se čtvrthodinovým zpožděním se na stříbrném plátně konečně objevilo oznámení vyžadující včasný příchod na promítání. Flek na brýlích jsem neměl, ale film Karlík a továrna na čokoládu byl značně rozostřený a i zvuk občas vynechával, takže celkový dojem, navzdory Johnnyho dobrému výkonu, nezachránily ani ty neodcizené chipsy.
Tak jsem se jednoho dne ke konci srpna doma sám a zadarmo uvelebil ve svém křesle s miskou oliv (k nezaplacení) v náručí. A když se mi před očima na obrazovce začal přehrávat příběh Eda Wooda, konečně jsem si mohl nikým nerušen naplno užít herecký koncert toho podivína jménem Johnny Depp.